"Já bych brala dítě hned," říkávala jsem ještě na střední. A jak se rok s rokem sešel...
Ale popořádku. Biologické hodiny tikají každé(mu). A kdo tvrdí že ne, tomu prostě ještě nezačaly. Já jsem měla mateřský touhy asi od sedmnácti. Když se mě asi potisící někdo zeptal, co budu studovat po gymplu, klidně jsem mu odvětila, že nic, že budu do konce života rodit děti.
Naproti tomu moje nejlepší kamarádka mi ještě při mém tehotenství jasně řekla: "Ale chovat ho nebudu!" Zkrátka netiká.
Otec mého dítěte se mi jednoho brzkého rána (nebo pozdní noci) v mírném alkoholickém opojení svěřil, že už asi taky trochu tiká. A jak už to tak bývá, do roka a do dne z toho byl další člen naší rodiny.
Musím předeslat, že nezapadám do věkového průměru prvorodiček v České republice, který činí víc než 28 let (pochází z neověřeného zdroje), věkově patřím spíš do kategorie: Zničila si život takhle mladá. Ovšem, zatímco moji spolužáci ze střední houfně oznamují prostřednictvím sociálních sítí dosažení titulu, nebo dalšího titulu, a někteří dokonce i nějakého dalšího titulu, já si s ukončeným vzděláním úrovně střední s maturitou moc hlavu nelámu. Spíš se těším na to, že až zase začnu studovat, bude to z mého vlastního zájmu a ne proto, že se to čeká.
Nicméně, jako většina studujících vysokou školu a pracujících zároveň, jsem si života užívala plnými doušky.
Kdo mě zná, pochopí. A pak jednoho dne, uprostřed sedmidenního festivalu hudby, přátel a alkoholu se na onom lakmusovém papírku (jak trefně poznamenal nastávající otec, který vážnost situace pochopil až při prvním obrázku z ultrazvuku) objevila víc než jedna čárka. Zasvědcení vědí, že čím víc proužků, tím víc těhotná. A zdálo se, že se můj život mění od základů. Ano, svědomitě jsem během závěrečného večírku cucala černorybízovou limonádu ve sklence na víno.
Postupem času se ovšem ukázalo, že nic přirozenějšího než těhotenství asi neexistuje.
