To byl teda porod! Aneb Nekřičte maminko, to Vám totiž vůbec nepomáhá

21. června 2012 v 21:19 | Vyděšená prvorodička
Teď přichází to, na co jste všichni tak netrpělivě čekali. Povídání o porodu. Berte to jako malou vzpruhu před vysvědčením, aneb Může být i hůř!

Předně, vůbec jsem se nebála. Tak nějak jsem tušila, že to bude bolet. Říká se, že to bolí dost. Jako hodně moc. Jako úplně nejvíc jak to jde. Jako že až tak moc, že chlapi nerodí, protože bysme vymřeli.



Dlouhou dobu jsem strávila tím, že jsem se rozhodovala o epidurální anelgezii. (Ne anestezii, to je něco jiného. Jak jsem se dočetla v letáku k formuláři poučeného souhlasu)
Prozkoumala jsem všechny možné informace, více i méně potvrzené, včetně mých oblíbených diskuzí těhulek snad na každém mimískovském portálu.
Poctivě jsem si srovnala všechna pro a proti a....podepsala. Protože nakonec mi ze všeho vyšlo, že je snazší podepsat souhlas a pak odmítnout, než se zmítat k křečích bolesti a domáhat se formuláře a propisky.

Následující popis je souhrnem vyprávění mého muže a prvního mailu odeslaného po porodu mé nejlepší kamarádce. Proč? Protože já sama si toho už moc nepamatuju. Ale k tomu se dostaneme.

Termín porodu mi byl určen na 28. března. Polovinu těhotenství jsem tvrdila, že to určitě zvládnem dřív. A čím víc se to datum blížilo, tím víc už jsem to chtěla mít za sebou.
No tak, 21. března, první jarní den, tak polez, mrně. Táta si aspoň bude líp pamatovat tvoje narozeniny. Nic.
Neděle 25. března, pojď ven, budeš nedělňátko, to jsou šťastný děti....Takhle jsem lákala maličkou celý den.
A jako by to chápala. (Nicméně chvilku trvalo, než se k činu opravdu odhodlala.)

V neděli večer mi bylo nebylo nějak podivně. Cos to zase sežrala ty buchto, mumlala jsem si pod fousy, zatímco jsem přepečlivě popisovala obsah kořenek na nově připevněnou poličku. "Ne, nebudem to dělat zítra, zvládneme to teď, ať je to konečně hotový.", popoháněla jsem muže, zatímco jsem drhla asi 40 skleniček, přesypávala jejich obsah do misek a kontrolovala dobu použitelnosti. (Známá mi radila: Jakmile dostaneš hnízdící touhy, to jest prát, žehlit, věšet záclony a tak dál, a budeš to chtít za každou cenu dodělat, tak to začíná porod.) Spát jsem šla vyřízena asi v jednu.
Ale co to? Ve čtyři hodiny se to v bříšku mlelo a kontrakce chodily po 10 minutách. Nejdřív to vypadalo jako běžné tvrdnutí břicha, které se na konci těhotenství dostavovalo 10-25x denně. Zatím to moc nebolelo, ale spát se nedalo.
Kolem páté bylo jasno, co se bude dít. Četla jsem, že porod prvorodiček trvá od 12 do 24 hodin, takže nebylo kam spěchat. Nebudu ale tvrdit, že jsem nezačínala být vyděšená.
V 8 ráno vstal i muž a sledoval, jak mezi stahy běhám po kuchyni, připravuju volská oka a kafe a hekám.
Ve čtvrt na jedenáct už nevydržel moje kvílení co 4 minuty a ujišťování, že ještě chvilku vydržím a prohlásil: volám taxíka, jedeme rodit. (odmítl mě totiž odvézt autem, protože nerad řídí ve stresu. Navíc moje projevy při kontrakcích byly už o něco hlasitější)
Když rodit, tak rodit, řekla jsem si a začala se pomalu balit. Samozřejmě tašku jsem měla připravenou přesně podle příručky už dva týdny. Takže bačkůrky, nabíječku, nezapomenout těhotenskou průkazku a jdem.
V půl dvanácté jsem, po několika výsleších ohledně jména, data, čísla, rodinné anamnézy a tak dál (taky nechápu, proč jsem to musela několikrát opakovat, když všechny údaje o mně měli už asi od třetího měsíce těhotenství. Jen v jiných patrech) dorazila s mužem do porodního pokoje (což je taková roztomilá garsonka se sprchou a hromadou sofistikovaných porodních pomůcek, v Podolí klasické podorní sály nejsou, používají se jenom jako operační), kde stokilová porodní asistentka zašveholila sytým barytonem: "Já jsem Bětka, vy se převlíknete a jdem na to."
Předala jsem souhlas s epidurálem a Bětka prohlásila, že si mám dát sprchu, hodit se do pohody, že to ještě nějakou dobu bude trvat. Za hodinu přijde, vezme mi krev, aby anesteziolog věděl, kolik mi toho píchnout a pak se uvidí.
No vidělo se.
Porod pokračoval tak rchle, že na epidurál nebyl čas. Bětka za půl hodiny přišla, a už neodešla. Až po šichtě.

Následující okamžiky mám za milosrdnou záclonou hormonů. Ano, porodní bolest je skutečně jediná bolest, kterou člověk (jako žena) zapomene. Já ji zapomněla vždycky i mezi kontrakcemi.

Křičela jsem. Prý hodně. Ke mně se to neslo jakoby z dálky. Ale sestřička z vedlejšího pokoje se přišla mezi dveře podívat, co se to děje. Tak to bylo asi slyšet dost. I porodní asistentka Bětka, i doktorka mi několikrát opakovaly, ať nekřičím, že se zbytečně vysiluju. Já jim prý tvrdila že musím, že mi to pomáhá.

Dala jsem muži pěstí. Asi nechtěně. Průběžně běhěm těhotenství jsem ho připravovala na to, že možná budu u porodu nadávat. Nejspíš i jemu. Hlavně jemu. Jenom jemu. Hodně. Aby to bral s rezervou. Ale že mu dám přes držku? Tak to jsem nečekala.
Hlavně si to vůbec nepamatuju. Ale vzhledem k tomu, že tuhle historku dával k dobru při zapíjení novorozence, a to dokonce několikrát, je pravděpodobné, že má reálný základ. Takže já mu věřím.

Smlouvala jsem s doktorkou. Když mi asi po desáté řekla, že mám tlačit, tak jsem jí řekla, že fajn, ještě jednou to zvládnu, ale pak už netlačím a ne a ne a ne.
No, co myslíte. Musela jsem i příště.

Drámo nastalo, když mi přestaly kontrakce a já začala být malinko mimo. Jako že se mi zdály sny. Chápete to? Zdálo se mi, že vybírám oblečky pro nějaký jiný miminko a v tom snu jsem si říkala: "Ale já rodím, neměla bych spíš dělat něco jinýho než se tady přehrabovat v dupačkách?" A pak najednou koukám, mezi nohama mám dva lidi navíc, někdo tam běhá a všichni na mě mluví. Nebudu vás napínat, dostala jsem kyslíkovou masku (můj muž měl za úkol přikládat mi ji k obličeji. A jak se snažil být nápomocný a nepřekážet, neodvážil se zeptat, v kterém okamžiku. Ještě, že jsem si o ni vždycky řekla. Protože kyslík vážení, to je labůžo!), injekci oxitocinu a jelo se dál.
Za necelý dvě hodiny (pro rejpaly a matematiky 110 minut) už jsem měla v náručí malinkatou B., hlad a hroznou chuť jít spát.

Tímto děkuji svému muži za jeho pragmatický přístup a hlavně podporu i s nasazením vlastního zdraví!
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Tereza Matoušková Tereza Matoušková | E-mail | Web | 27. června 2012 v 15:22 | Reagovat

Gratuluji k mimču. :-)

2 KatyRZ KatyRZ | Web | 27. června 2012 v 20:35 | Reagovat

Tak to jsem se zasmála :). Hodně mi to připomnělo vlastní porod. Hlavně to smlouvání. Pamatuju si jak mě manžel naštval, když mě okřikl, ať neodmlovám a tlačím :D.

3 Martina Martina | 28. června 2012 v 21:55 | Reagovat

Krásný, ty sny nebo vize během porodu, jsem taky zažila. Byla jsem mezi indiánama a mluvila se šamanem, samozřejmě jejich řečí, Jára se mně hned zeptal, co to říkám a vše zmizelo. Byla jsem na něho hrozně naštvaná, protože v tu chvíli jsem byla úplně mimo a bylo mi s nima tak dobře. Další bylo, že chtěl po mně kamarád pohlídat kozy, tak mu říkám, že to fakt nejde, že rodím...

4 vydesenaprvorodicka vydesenaprvorodicka | E-mail | Web | 2. července 2012 v 17:33 | Reagovat

Martinko, no to je fakt dobry. Co vsechno clovek nemusi behem toho porodu stihnout, co?

5 Alue Alue | E-mail | Web | 20. července 2012 v 9:00 | Reagovat

wow... ono se to zamlží? - milosrdná příroda!

6 Kallia Kallia | Web | 20. srpna 2012 v 13:31 | Reagovat

Tak tohle vyprávění bylo geniální! V životě jsem neslyšela jedinou ženu o tom mluvit, takže děkuji, zase se na to můžu líp připravit... (ještě nejsem v očekávání, díky bohu, jsem na to ještě moc mladá, i když mám tu maturu v kapse.)
A s tou pěstí? Smála jsem se, až jsem se za břicho popadala a opravdu jsem si to dokázala živě představit.
No, ale překvapily mne ty vidiny, to už má prostě člověk asi dost, že? :/ Ale hlavně, že už to máš za sebou a prcek je na světě, gratuluji :)

7 Draconis Draconis | Web | 23. srpna 2012 v 10:00 | Reagovat

Chudák manžel :D

8 Modrooká Modrooká | Web | 23. srpna 2012 v 10:03 | Reagovat

taky jsem se nasmála :D

9 Kosma Kosma | Web | 25. srpna 2012 v 21:09 | Reagovat

Dostala jsem chuť to taky sepsat, než to zapomenu! :-)

10 cheap flower girl dresses cheap flower girl dresses | E-mail | Web | 18. ledna 2013 v 10:49 | Reagovat

Could you email me with a few hints about how you made this website look this good, I would be appreciative. Wow! This blog site is cool! How do you make it look this good!? and nice Post but where is the link to tweet your post
http://www.movedress.com/function-occasion.html

11 Bára Bára | E-mail | Web | 5. června 2013 v 0:04 | Reagovat

Náhernej popis :-)
Musela jsem se smát.
Měla jsem to podobně.
Ještě na příjmu mě rozesmálo lejstro, které jsem měla podepsat. Stálo tam: Vzhledem k vaší diagnóze doporučujeme tento postup: porod. Tak jsem podepsala a rodilo se, asi by to bez toho nešlo :-)

Omlouvám se za tu záplavu komentářů, už končím, ale jistě se vrátím :-)

12 Sona Sona | E-mail | 10. září 2013 v 21:29 | Reagovat

Krásně jsi to napsala. Já jsem to nevydržela a nechala si epidural píchnout. Porod se mi pak krásně rozjel, nebot jsem se nechtěla otevírat, ale malá už sestupovala. Ale v jednom nesouhlasím. Jsem 11 měsíců po porodu a stále si porodní bolesti pamatuji. A velice dobře. :-D Uf!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama