Červenec 2012

Zazvonil zvonec a kojení je konec! Aneb Cizí dítě

28. července 2012 v 11:13 | Vyděšená prvorodička
Když se mě různí lidé před i po porodu ptali, jak dlouho chci kojit, vždycky jsem odpovídala, že tak dlouho, dokud to půjde.
Na povytažené obočí ve smyslu: "Jako třeba do čtrnácti, jo?" není co dodat.
Kojení, a o tom není pochyb, je činnost záslužná a potřebná. Stejně jako v předchozím článku na stejné téma se o tom nebudem rozepisovat, jo?
Kdo se chce přiučit, nechť si to vygoogluje.

Ještě deset minut Aneb Mateřská v krizi

24. července 2012 v 20:16 | Vyděšená prvorodička
Když jsem vyšla z porodnice do reálného života, samotnou mě překvapilo, jak to všechno kolem mateřství dobře zvládám.
Šestinedělí proběhlo úspěšně (pokud za úspěch považujeme to, že se obešlo bez komplikací větších než skoro uříznutý prst a bolení bříška).
A třeba vyspat se tři hodiny v kuse bylo skoro tak osvěžující, jako strávit týden povalováním na chalupě.
Jenže jakmile začalo miminko bez přestávky spát téměř celou noc, moje spánkové hodiny se vrátily do normálu.
A tady začal problém.

Optimismus Aneb Vy budete mít dítě v dnešní době?

20. července 2012 v 0:19 | Vyděšená prvorodička
Když jsem ještě malinkou B. nosila v břiše, stala se mi příhoda, na kterou jsem si z nějakého důvodu vzpomněla až teď.
A zase mi naskočila husí kůže.

Plešatá aneb Všechny děti nejsou stejný

17. července 2012 v 0:33 | Vyděšená prvorodička
Můj muž viděl svou dceru poprvé, hned jak ji ze mě vytáhli. Pak každý další den v porodnici (a díky Bohu za rooming-in, kdy už tatínkové nemusí za sklem sledovat, kamže ukazuje prst sestry do hejna miminek v pojízdných postýlkách po uši zabalených do zavinovaček a s čepičkami na hlavách) a pak i všechny ostatní dny doma.
Jednou, když se vrátil z práce, jsem se ho zeptala, jestli by B. už poznal. Jako...kdyby tu bylo úplně cizí miminko, a já se tvářila jakoby nic. Přišel by na to nebo ne?
To jsem ho trochu znejistěla.

Ty náš malý komunisto Aneb Dodatek

15. července 2012 v 22:48 | Vyděšená prvorodička
Dovolím si ještě malou vsuvku.
Až dlouho po tom, co jsem napsala minulý článek, jsem se setkala se dvěma naprostými extrémy v jednom týdnu.

První zážitek, který otřásl mou pozicí kreativní matky, co rozšiřuje svému (zatím téměř) bezduchému dítěti slovní zásobu, je z našeho prvního rodinového (neplést si s rodinným) výletu. O tom samotném někdy příště.

Příběh je to ryze reálný, ačkoli určité části čtenářské obce se může zdát lehce přitažený za vlasy.
Na chatičce kdesi v horách, trávilo několik dní několik rodinek s několika dětmi.
Jeden z otců, říkejme mu Aspik, říkal svému synáčkovi, dejme tomu Vavřinci, zásadně jinak než jménem.

A že to byl otec originální, až se hory zelenaly. Za pár dní počastoval Vavříska zhruba padesátkou láskyplných slovíček.
Letmým výběrem zmiňme třeba: Ty můj puškvorče, plantážníku, opeřenče, ptakopysku, lasičko, pásovče, plyšáku, ohniváku, vačice, aeropláne, kosmonaute a velmi oblíbeným rudý komunisto.

Tohle by si měly přečíst všechny matky, které mají pocit, že bez výrazu "bejbátko" by svoje dítko ochudily o něco podstatného z dětství.

A tím se dostáváme k druhému extrému. Tentokrát ryze virtuálnímu a zcela neautorskému. Na jednom blogu jsem narazila na něco, co snad ani nemůže být pravda (za autentičnost uveřejněných skutečností tedy neručím). Nicméně jsem vyskočila ze židle a na mně totéž udělaly všechny chloupky.
Článek není úplně nejčerstvější, ovšem jeho sdělení je nadčasové.


Pozor, nevhodné pro slabší povahy a silnější inteligenci.
Za něco takového ta ženská snad ani nemůže přijít do pekla. To už je totiž na léčení.

Mlíko na mozku aneb My jsme se poblinkali!

15. července 2012 v 17:58 | Vyděšená prvorodička
Už dávno dávno v těhotenství jsme s mužem vedli diskusi o zdrobnělinách při komunikaci s miminkem. A oba jsme se shodli, že nikdy nikdy nebudeme používat všechny ty novo-patvaro-eufemismíčky, které se ve společnosti objevují jako houby po dešti.
O těhulkách a ovulkách už tu byla řeč.
Jistě. Nejsme zas až tak ortodoxní, abychom našeho drobečka oslovovali výhradně drobku nebo dokonce drobe.
Ale jak říkám, všeho s mírou.

Bebíčko aneb Jak jsem se nesložila v Motole

12. července 2012 v 12:18
Úraz nebo nemoc miminka. Každou matku to potká. Dřív nebo později. Samozřejmě si všechny přejeme, aby to bylo spíš později než dřív.
Ale co naplat, život si nevybírá. Ale zkouší. A pro mě to byla téměř zkouška ohněm.
A začalo to všechno tak nevinně.


Aspoň ponožky aneb Krkavčí matka

9. července 2012 v 10:44 | Vyděšená prvorodička
Co opravdu, ale opravdu potřebujete mít pro miminko?
Názory (a nejen ty z těhulkovských diskusí) se dost liší.
Když jsem si udělala kompletní seznam nezbytností - poskládaný ze všech možných zdrojů -, vyšla mi jeho délka podobná roli Kerouacova románu Na cestě. Proškrtala jsem (dle mého názoru) naprosté zbytečnosti a zredukovalo se to na polovinu. Pořád to byl ale asi kilometrový seznam.
Jaké štěstí, že kolem mě je hromada matek s více či méně odrostlými dětmi.


Tříměsíční kolika aneb Chleba se sýrem

4. července 2012 v 16:52
Matky a jiní zasvěcení už ví, co se ukrývá pod pojmem tříměsíční kolika. Já jsem na něj narazila až před nedávnem, kdy jsem měla pročtené všechny články o těhotenství a porodu a pomalu jsem se přesunovala do sekce Péče o dítě.
Ostatním to asi dojde, když použiju termín "prdíky" nebo "bolení bříška".


S kočárkem ve městě aneb Nejsem kamikadze

1. července 2012 v 22:20 | Vyděšená prvorodička
Vždycky jsem byla hodně tolerantní a zbytečně jsem si nezvedala adrenalin malichernostmi. Když do mě na ulici někdo strčil, tak to neudělal schválně, asi mě neviděl. Když mi v obchodě prodavačka špatně vrátila, nechtěla mě natáhnout, spíš se přehlédla. Když na mě byla nepříjemná úřednice za přepážkou, tak pravděpodobně jen neměla dobrý den.
Takhle to donedávna bylo. Ale od té doby, co se venku pohybuju převážně s kočárkem, jsem na sobě začala pozorovat jisté změny.