Bebíčko aneb Jak jsem se nesložila v Motole

12. července 2012 v 12:18
Úraz nebo nemoc miminka. Každou matku to potká. Dřív nebo později. Samozřejmě si všechny přejeme, aby to bylo spíš později než dřív.
Ale co naplat, život si nevybírá. Ale zkouší. A pro mě to byla téměř zkouška ohněm.
A začalo to všechno tak nevinně.



Jelikož se moje B. každý den škrábla do obličeje, rozhodla jsem se ostříhat jí nehty. Tedy k činu, ke kterému musíte nějakou dobu sbírat odvahu. Kdo někdy viděl velikost nehtíků pětitýdenního miminka, ten jedině potvrdí. (Ostatní si jenom představí.)
Na radu své maminky jsem počkala, až maličká usne (ano, takhle zákeřně ze zálohy se na ty děti musí), vzala jsem nůžky na manikúru a dala se do toho. Šlo to překvapivě snadněji, než jsem si vůbec kdy myslela.

A asi za týden koukám, ten ukazováček je nějakej nateklej. Pod hranou nehtu nebylo růžové lůžko, ale asi milimetrový proužek bílé až žluté barvy (A opět si představte ten mininehtík. Takže milimetr je docela dost.)
"To nic není, nebudu vyděšená předem, počkám do zítřka a uvidím, co to bude dělat," řekla jsem si a čekala. A velikost prstu se asi zdvojnásobila. A bříško prstu zrudlo.
I můj muž potvrdil, že se mu to nelíbí (a to častokrát jen mávne rukou nad něčím takovým), i sbalili jsme miminko, a protože byla sobota, vyrazili jsme směr dětská pohotovost v Motole.
Už cestou jsem se začala neovladatelně třást a drtila B. zdravou ručičku, jako bych ji měla vidět naposledy.
Když jsme došli na oddělení pohotovosti a dostali lísteček s číslem, bylo jasno.
Otevřely se dveře a mladá usměvavá paní doktorka nás zvala dál. Vrazila jsem muži autosedačku s nebohou B., a zhroutila se na židli v čekárně.
Předesílám, že jsem jinak docela odolná, nějaká krev mě nerozhodí a bolesti snesu docela v poklidu. (A to musím vědět, páč jsem nedávno rodila, víte?) Snesu zákroky lékařů, ale jen na sobě.
Jakmile se někdo v bílém plášti přiblíží k miminku za účelem jiným než rutinní kontrola, jdou na mě mdloby.
Ještě, že mám tak ochotného a zodpovědného tatínka. Dodneška mi neřekl, co jí tam v oridnaci dělali. Radši. Ale když jsem slyšela přes dveře, jak maličká B. křičí, propukla jsem v hysterický pláč. (Děti v čekárně si mě všechny nechápavě prohlížely a tvářily se ohromně hrdinně.) A já si představovala, jak jí tam určitě uřízli celý prst. Umíte si představit, co dalšího se mi asi honilo hlavou.
To jsem byla hodně, ale opravdu hodně vyděšená.
Asi po pěti minutách se dveře otevřely a já dostala zpátky miminko s ručičkou zafačovanou od lokte až po prstíky. Jen palec jí koukal. Mimochodem přestala plakat hned, jak jsem ji dostala do náruče. Mně to trvalo ještě další čtvrthodinu.

Paní doktorka říkala, že tyhle infekce jsou u tak malých dětí běžné. Člověk ostříhá nehtíky, kousíček tkáně odkryje, miminko si pak strčí prst do pusy....a je to tady.
Pak nás čekaly převazy každý druhý den. Vždycky to obstaral muž. (a já plakala tiše v koutku čekárny)

Až při třetím převazu ho odvolaly pracovní povinnosti a já vyrazila do nemocnice sama. Přečkaly jsme hodinu a půl čekání (nejdřív v centrální kartotéce, potom v čekárně na chirurgii) a hurá za paní doktorkou.
Jakmile začala sestřička rozmotávat obvaz, maličká spustila pláč. A na mě šly mrákoty. "Maminko, pusťte to dítě, támhle si sedněte, ať nám tu nezkolabujete." - paní doktorka věděla jak na mě. "Teď dělám tohle a tohle, a to ji nebolí. Ona pláče spíš proto, že jí tu ručičku držíme." vysvětlovala mi trpělivě. "Já vím," štkala jsem a po tvářích mi tekly slzy.
Musím říct, že za pár dní byla B. v ordinaci oblíbenkyně.
"Á, holčička s těma chytrýma očičkama, co tolik pláče a kolabující maminka, pojďte dál." vítali mě příště.

Ačkoli se léčba neobešla bez antibiotik (protože se prstík nehojil tak rychle, jak paní doktorka čekala), přečkali jsme nakonec všichni (!) bez trvalých následků.
Ale umíte si představit, jak jsem se po tomhle zážitku bála stříhat maličké nehty.
Když mě ale další škrábance v obličeji B. (a drápky zaťaté do mých prsou během kojení) donutily, vydrbala jsem jí ručičky mýdlem, pečlivě osušila, nůžky naložila do lihu a pak několik hodin kontrolovala, aby nestrkala prsty kam nemá.
Teď už tak ostražitá nejsem. Ale nůžky dezinfikuju pokaždé...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Alue Alue | E-mail | Web | 20. července 2012 v 8:17 | Reagovat

Panebože to je prefektní článek.. navrhovala bych autorce sepsat nějakou knížečku se zážitky, až díťátko povyroste. - Já bych si ji kopupila.

2 Alue Alue | E-mail | Web | 20. července 2012 v 8:17 | Reagovat

.. teda ne vyloženě ,,kopupila", já bych si spíš ,,koupila".

3 girli girli | Web | 20. srpna 2012 v 14:18 | Reagovat

Já se u toho řežu smíchy :) Kolegyni předčítám úryvky a bavíme se obě :)

4 Kitty Kitty | E-mail | Web | 22. listopadu 2015 v 16:51 | Reagovat

Teda to jsem šťastně klikla na neznámý odkaz. Perfektní článek o potíži maminy. Zkusím tě prásknout jako tip na nejlepší článek týdne. A tebe si věším na lištu - pro případ, že mě chytne depka.
Tvoji knížku se zážitky s dítětem bych si taky koupila :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama