Plešatá aneb Všechny děti nejsou stejný

17. července 2012 v 0:33 | Vyděšená prvorodička
Můj muž viděl svou dceru poprvé, hned jak ji ze mě vytáhli. Pak každý další den v porodnici (a díky Bohu za rooming-in, kdy už tatínkové nemusí za sklem sledovat, kamže ukazuje prst sestry do hejna miminek v pojízdných postýlkách po uši zabalených do zavinovaček a s čepičkami na hlavách) a pak i všechny ostatní dny doma.
Jednou, když se vrátil z práce, jsem se ho zeptala, jestli by B. už poznal. Jako...kdyby tu bylo úplně cizí miminko, a já se tvářila jakoby nic. Přišel by na to nebo ne?
To jsem ho trochu znejistěla.

Řekl, že tak nějak předpokládá, když přijde domů, že tu najde to SVOJE dítě a ne nějaký jiný. Ale přece vím, že všechny takhle malý miminka jsou stejný...

Nejsou, vážení nejsou. V porodnici se to ještě tak nepozná, tam je každý novorozenec scvrklý, flekatý a většinou i žlutý (více či méně).

Ale když jste po několika týdnech konfrontováni s jinými dětmi stejného věku (zářný příklad je návštěva ortopeda ve věku kolem pěti týdnů), vidíte ty rozdíly naprosto jasně.
Viděla jsem chlapečka, co vypadal jako opička. Podívejte se schválně na nějaký dokument o primátech v televizi. A on vypadal jako malá gorilka.
Viděla jsem jiného, co byl dokonale hranatý. Tak hranatý, jak jenom dítě může být. (ačkoli deformace hlavičky při porodu není nijak výjimečný jev a většinou se to samo časem srovná)
Viděla jsem holčičku s úplně tupým výrazem. Přesně takovou bych si představila do nějaké reklamy na léky proti bolesti pro miminka. Vypadala, že je něčím sjetá.
A taky jsem viděla jinou, co měla na hlavě paruku. Tedy, tak mi to aspoň přišlo při prvním letmém pohledu. Podrobně jsem ji zkoumala (koutkem oka samozřejmě, protože vím, jak je nepříjemné, pokud vám někdo bez dovolení civí na dítě) a došla k závěru, že ta neskutečně hustá černočerná kštice asi sedm centimetrů dlouhých vlasů je doopravdy její. Takhle vlasaté miminko jsem v životě neviděla. A napadá mě, že vlastně vůbec nikoho takhle vlasatého.

Svou malou B. jsem si představovala už v těhotenství. Jak bude mít kaštánkově hnědé lokýnky, až se narodí, pusu po mamince a zelené oči po tatínkovi.
Když mi ji poprvé dali do náruče (byla zabalená jenom v plence a na hlavě čepičku), z toho mála, co jsem měla v zorném poli, jsem si všimla jediného.
"Ježišimarja, tatínku, podívej, ona je úplně chlupatá!" Zírala jsem na její zátylek a rameno, pokryté kobercem tmavých chloupků. Muž mě uklidňoval, že v bříšku jsou chlupatý všechny děti, ne? Tak jí to určitě brzo vypadá. (Moc přesvědčeně nezněl, ale nakonec měl pravdu.)

Chlupatá byla i hlavička, zakončená pruhem hnědých vlásků. A tohle jí určitě taky vypadá, říkala jsem si pro sebe.
A jak se týden s týdnem sešel, máme doma plešouna. Až na ten pruh vzadu. Ten je věčný a dává nám tušit, jakže to s těmi vlásky bude.
A já jsem se tak těšila na malého pankáče! (Prohlížela jsem si totiž svoje fotky z dětství a moje hlavní poznávací znamení byla vyšpulená pusa - to mi zůstalo - a kohout tmavých vlasů.)
Navíc jsem zjistila, že mám asi jediný plešatý dítě na světě. U doktora - všechna miminka mají aspoň náznak vlásků, v parku pod čepicí taky sem tam nějaká kadeř, vítání občánků - zase jediná holohlavá.
Nemá někdo radu, jak zařídit, aby se mi narodilo vlasaté dítě? Abych věděla na co si dát pozor příště.

B. je maličká. Maličká se narodila (že jsem ji musela dávat oblečky na panenky) a je maličká doteď, ale teprve když jsem měla konečně srovnání, pochopila jsem, jak moc velký ten rozdíl proti průměrným dětem je.
Čekárna u ortopeda podruhé, věk 12 týdnů.
Chystala jsem miminko na přebalovacím pultu, vedle ní chlapeček o kousek větší (a vlasatější!) a nad ním chlapečkova maminka.
Klouček si naši malou zvědavě prohlížel, a maminka se rozplývala: "Jé, koukej, máš tady kamarádku. To je ale ještě malinký miminko. Kolik jí je?" Načež jsem se dozvěděla, že ten její prcek je o 3 týdny mladší. (A asi od tři centimetry delší a dvě kila těžší.)
Nu což, co je malý, to je milý.
A chytrý.
Tedy aspoň na pohled. Všimla jsem si, že děti stejného věku, koukají tak nějak bezduše. Nevím, jak to přesně vyjádřit, ale je to ten druh pohledu, kdy máme chuť šišlat a naprosto přesně víme, že to mimino tomu nerozumí ani zbla.
U naší B. je to jiné. Ona se prostě na člověka dívá rozumně. Je úplně vidět, jak jí to v té hlavičce šrotuje a spíná, když sleduje vás, hračky nebo televizi (ano, jsem špatná matka a koukáme spolu na Simpsony, no a).

A jako každá správná matka tvrdím, že moje dítě je nejkrásnější. Ale ona OPRAVDU je.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Aňa Aňa | Web | 22. srpna 2012 v 17:00 | Reagovat

Ale vůbec nejste špatná matka tak se se svým dítětem koukáte na simpsnovi no a.

2 Sona Sona | E-mail | 11. září 2013 v 9:56 | Reagovat

Já taky koukám na simpsonovi. Jana na nic jiného koukat nechce. Miluje je už od narození. :-D Asi ty syté barvy. :-D A taky mám plešouna. Je jí rok a stále má chmýří.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama