S kočárkem ve městě aneb Nejsem kamikadze

1. července 2012 v 22:20 | Vyděšená prvorodička
Vždycky jsem byla hodně tolerantní a zbytečně jsem si nezvedala adrenalin malichernostmi. Když do mě na ulici někdo strčil, tak to neudělal schválně, asi mě neviděl. Když mi v obchodě prodavačka špatně vrátila, nechtěla mě natáhnout, spíš se přehlédla. Když na mě byla nepříjemná úřednice za přepážkou, tak pravděpodobně jen neměla dobrý den.
Takhle to donedávna bylo. Ale od té doby, co se venku pohybuju převážně s kočárkem, jsem na sobě začala pozorovat jisté změny.



Jelikož bydlím v centru metropole, nevyhnu se nástrahám silničního provozu. Jízda s kočárkem mě naučila používat zásadně přechody pro chodce, respektovat zelenou na semaforu. Chodím po krají chodníku, abych neblokovala provoz na ulici.
Zkrátka snažím se chovat zodpovědně a ohleduplně k ostatním.

Však co je horšího než nepředvídatelná matka kličkující po ulici ( v jiném případě tlačící kočár hlemýždím tempem suverénně středem ne úplně širokého chodníku), aby pak se pak mohla střemhlav a naprosto bez varování vrhnout do vozovky pod projíždějící tramvaj. Ideálně v křižovatce.

Na přechod pro chodce vstupuji až ve chvíli, kdy nic, ale vůbec nic nejede. Často se mi totiž nestává, že by řidiči sami od sebe zastavili a pustili mě. (A když už to udělají, tak ve většině případů jede v protisměru tramvaj - která nestaví -, takže řidič auta mává, ať jdu, já mávám, že nejdu, ať jede, řidič si ťuká na čelo a já teprve po projetí všech potenciálních nebezpečí přecházím.)

Až teď jsem docenila nařízení o parkování u přechodů, kde musí být zachována jistá vzdálenost mezi zebrou a parkujícím autem. Nejsem z nejvyšších a přes auto (nejlépe dodávku, že), co je nalepené těsně vedle místa, kde chci přejít, nevidím. Pak vypadám jako surikata, protože stojím na špičkám, můžu si vykroutit krk, abych se podívala přes auta.To v duchu nadávám. Porotože v případě srážky by šel první kočár se spící B. Nejlepší to je v jednosměrných ulicích. Než přijdu na to, že je to jednosměrka, většinou koukám na druhou stranu.

Výborný jsou taky zásobovači všeho druhu, kteří zastaví na chodníku. Mezi jejich károu a zdí domu je prostor, že by obézní Čech (nebo průměrný americký turista) už měl problém. Takže můj terénní kočár s šířkou 62 cm (měřila jsem si ho před koupí, aby se mi vešel do výtahu. A vyhrála jsem. Výtah má 62,2 cm) se nevejde ani náhodou. Už několikrát se mi stalo, že najít alternativní cestu na projetí bylo nemožné, nebo tak nevýhodné, že bych se zdržela třeba o 10 minut. Nezbylo než počkat, až se rozesmátý zásobovač vrátí - z objektu asi 50 m vzdáleného, před kterým je volné místo před garáží - a uhne mi svou herkou z cesty. Tak to taky v duchu nadávám.

Abych ale nebyla zlá jen na řidiče. Kromě nepříjemných seniorek v parku existuje ještě jeden druh. Ten se pohybuje volně po ulicích. Ideálně o dvou francouzských holích. Nebo bez nich, ale s taškou na kolečkách. Pekelná kombinace je ovšem obojí. A samozřejmě opět v prostřed chodníku. A neobjedu ho a neobjedu a neobjedu. A navíc má podobnou cestu jako já. Takže v duchu nadávám delší dobu.

Skupinky lidí, co stojí a baví se. Třeba ztracení turisti s mapou v ruce. A vidí jak se blížím. Vidí, že nemám šanci je objet. Vidí i tu zaparkovanou kolonu aut u chodníku, že se jim ani po silnici nevyhnu. Nemluvě o půlmetrovém obrubníku. A vidí, že zastavuju a dávám jim pár vteřin, aby tuto nenadálou komplikovanou situaci vyhodnotili v těch svých šešulkách sami. A uhnou až v ukamžiku, kdy se ozvu. Ježiši, lidi, vy můžete poodstoupit rychle, ale já tlačím víc než dvacetikilovou káru. To taky nadávám.

Tramvaj. Kapitola sama o sobě. Nejen, že tramvajové ostrůvky jsou úzké, takže kličkovat mezi lidmi není žádná sranda. Navíc, když jsou plné "seniorek z parku" a těch druhých.
Ale navíc každý typ tramvaje má nástup pro kočárky na jiném místě. A ve chvíli, kdy v zatáčce zahlédnu, které že dvéře to jsou tentokrát, vyhrne se dav ven, další dovnitř, a já musím kličkovat nejdřív venku, abych se k nim dostala, a pak i uvnitř, abych zaparkovala.
Doteď jsem si nevšimla jak jsou někteří lidi tupí, že vidí piktogram kočárku na místě, kde zrovna stojí, vidí i kočár, co se tam snaží nacpat, a prostě jim to nesepne dohromady. A pak se šklebí, že je obírám zrovna o "jejich" místo.
Se samotným nástupem a výstupem jsem zatím problém neměla. (Když pominu jednoho šalinfíru, který přivřel zadek do dveří slečně, co mi pomáhala s kočárkem.) Když není vůz nízkopodlažní, a nikdo se dobrovolně nepere o to mi káru poponést, tak jsem prostě držka a vyřvu si to.
Ale cestování MHD se snažím všemožně předcházet. Metro jsem ještě ani nevyzkoušela. Ještě, že bydlím v centru.

Takovým místům jako obchodům, úřadům nebo restauracím se s kočárem vyhýbám. Tam je riziko, že budu překážet já, největší. A jak víte, nechci pořád dostávat nálepku špatná matka.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Aňa Aňa | Web | 22. srpna 2012 v 17:43 | Reagovat

,,Já jsem prostě držka a vyřvu si to." :D

2 silver bridesmaid dresses silver bridesmaid dresses | E-mail | Web | 18. ledna 2013 v 11:39 | Reagovat

This is a nice web site. Good fresh user interface and very informative blogs. I will be coming back soon, thanks for the great article.
http://www.movedress.com/muslim-wedding-dress-wedding-dress-function-occasion.html

3 Sona Sona | E-mail | 11. září 2013 v 7:19 | Reagovat

U toho jsem se fakt pobavila. :D Obdivuji tvůj klid. Já jsem nervák a v takových případech se ozvu hned. Ještě že bydlím mimo Prahu.
.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama