28. července 2012 v 11:13 | Vyděšená prvorodička
Když se mě různí lidé před i po porodu ptali, jak dlouho chci kojit, vždycky jsem odpovídala, že tak dlouho, dokud to půjde.
Na povytažené obočí ve smyslu: "Jako třeba do čtrnácti, jo?" není co dodat.
Kojení, a o tom není pochyb, je činnost záslužná a potřebná. Stejně jako v předchozím článku na stejné téma se o tom nebudem rozepisovat, jo?
Kdo se chce přiučit, nechť si to vygoogluje.
Ožužlávání mých bradavek za účelem napapání skončilo po 12 týdnech života malé B. Máme to v rodině, máma mě kojila 6 týdnů, takže jsem ani já nečekala kdovíjaké zázraky.
B. zlobila. Jako tak že hodně. Při téměř každém kojení se sice zakousla, ale za chvíli se zase pustila a řev. Pláč bolavého bříška. (Pozorní čtenáři vědí.) Takže jsem ji pochovala, a až se uklidnila, zkusila jsem to znovu. Řev. Gymnastický míč, ten vždycky zabíral. B. přestala plakat. Zkusila jsem to znovu. Řev.
Nakonec to dopadlo tak, že jsem kojila při hopsání na míči. Nic moc zážitek skákat s odhaleným hrudníkem a řvoucím dítětem v náruči tak dlouho, dokud nerezignovalo a konečně se nenapilo. Takhle to šlo skoro týden.
Už jsem si myslela, že ji chytá záchvat koliky při změně polohy, a že si kojení spojila s bolením bříška.
Když dva dny nepřišlo do plenky žádné e-e (ne, to doopravdy doma nepoužíváme, ale pro tyto účely vám e-e bude stačit.), zavelel muž, že jdeme k doktorce. Sice jsem mu tvrdila, že je to u dětí normální, když stolice na dva dny vynechá, ale prokoukl to jako mou fobii z lékařů (pokud jde o naše mrně, samozřejmě).
Hrdinně jsem šla s nimi, ale pro jistotu zůstala v čekárně. Abych se nesložila hned ve dveřích.
Nakonec mě výslech stejně neminul. Muž totiž nějak nedokázal odpovědět na otázky, jestli kojím z obou prsů, kolikrát denně, po kolika hodinách, jak dlouho z každého a podobné vychytávky. Což se dá pochopit.
Paní doktorka miminko prohlédla, pak mi zvážila kojení (jako, nevážila mi prsa, ale dítě. Před kojením a hned po kojení. Rozdíl hodnot je objem mléka, které mimino zvládne vycucat.) a v podstatě mi řekla, že B. trápím hlady.
Úplně jsem se vyděsila při myšlence, že to už může trvat třeba dva týdny! Doporučila mi Nutrilon (dražší sunar) a šli jsme.
Rozbrečela jsem se až venku.
Když jsem viděla B., jak se hladově vrhá po lahvi (žádné postupné přivykání cumlíku, jak se doporučuje) a na jeden zátah do sebe klopí decku mlíka, brečela jsem znovu.
A pak ještě jednou, když poprvé "kojil" můj muž a naše maličká si ho nedůvěřivě měřila těma svýma vševědoucíma očima. Ale lahve se nepustila ani na moment.
A naposled ve vaně, když na mě padlo to, že mě maličká už nepotřebuje. Kojení je totiž jediná věc, ke které dítě musí mít výhradně matku a nikoho jiného.
Pak jsem se oklepala, a šla to zapít. Po dvou skleničkách vína se mi pletly nohy a třetí jsem nedopila, abych došla domů po svých.
A tatínek vesele kojil a kojil.
Od té doby, co B. papá jenom "chemku" (tak tomu doma nesmím říkat, ale když otevřete krabici, cítíte sušenou smetanu do kávy a kedlubny), je jako vyměněná.
Jako bych měla doma cizí holčičku.
Třeba že začala spát i přes den, aspoň na dvacet minut mezi každým krmením. A to je, vážení, pro matku prvorodičku jako spása. Pauza na kafíčko, na oholení nohou, na umytí nádobí. Labůžo.
Mám teď taky úplný přehled o tom, kolik toho vypije (takže vím, kdy simuluje hlad, aby přitáhla pozornost) a bolení bříška je to tam.
Samozřejmě nastaly taky komplikace spojené s umělou stravou. Musím s sebou všude tahat hektolitry kojenecké vody, převařovat a chladit na správnou teplotu, vyvařovat lahve, kupovat sudy toho bílého prášku, mít dostatek cumlů v zásobě, hlídat hodiny, nosit termosku a odpovídat na dotazy, proč už nekojím.
Ale taky můžu poslat babičku ven s malou na celé odpoledne, jít večer tancovat, dát si panáka, jíst čerstvý chléb a syrovou cibuli a hlavně, a na to se těším od poloviny těhotenství, vážení.....tatarák.
Taky si můžu přispat. Zjistila jsem, že na mužovu otázku, z kolika vody a kolika odměrek "chemky" má připravit ranní dávku mlíčka, dokážu opovědět aniž bych se úplně probudila.
A pak jsem najednou vzhůru, vyděsím se, že jsem zaspala krmení a dítě určitě plakalo tak hlasitě, a mě to nevzbudilo, a jsem špatná matka, a měla by na mě přijít baba sociálka (ano, přesně tolik myšlenek matce během půlvteřiny bdění dokáže proběhnout hlavou)... a najednou koukám, B. si spokojeně brouká v mužově náručí, zatímco on na ni vyplazuje jazyk.
Takhle nějak si představuju ráj během mateřské.
Teď, když už nekojím, mě ovšem čeká velká zkouška. Půjčit dítě přes noc babičce. Tak mi držte palce. Už teď jsem z toho dost vyděšená.
Ok, málokterej blog přečtu od začátku do konce a ačkoliv jsem děti nikdy moc v lásce neměla (může se to vůbec spravit?), tvé stránky mě fakt baví :)
Btw koukám, že kojení i umělá výživa maj obojí výhody i nevýhody ;)