Prosinec 2012

Co nám bylo naježeno Aneb Tydlidom!

30. prosince 2012 v 23:05 | Vyděšená prvorodička
První Vánoce naší maličké měly být velkým zážitkem. A taky tréninkem pro nás rodiče, jak to udělat hezké, až z toho Babeta příště bude taky něco mít.
Tedy nejdřív nadílka doma, na Boží hod u babičky Dámy, na Štepána procházka po Praze, 27. k Velké medvědici, pohoda, klídek, atmoška a tak...
Já, jako rozená plánovačka jsem se nedala odradit nachlazením (a poctivě jsem si odstonala jeden den už v době Adventu, dlužno dodat, že to až tak úplně nestačilo), ani nápady babičky Dámy, že nám dovezou dárky už na Štědrý den, abysme toho jako pod stromečkem měli víc.
Strom stál sice trochu křivě, františek smrděl jako vůně do auta, marokánky se mi slepily na podnose, dítě mi křupkou poslintalo jediné vánoční šaty a muž pouštěl muziku, co se "Vánoční hity" jenom jmenovala, ale jinak Helenka a Walda, a navíc to nebyly ani ty hity, ale sváteční nálady jsem se držela zuby nehty.

Předvánoční Aneb Nech ten stromeček!

23. prosince 2012 v 12:58 | Vyděšená prvorodička
Letošní Vánoce, neb jsou první v životě našeho potomka (ne, že by z toho ten prcek zatím něco měl), jsem pojala ve velkém stylu.
Adventní kalendář (jako...růčo vyrobený, ne koupený v Tescu za 15,90,-), věnec, stromeček, františky...a předvánoční úklid.

Otrávená Aneb Mateřská je mor

12. prosince 2012 v 23:02 | Vyděšená prvorodička
Upozornění: Tento článek je značně pesimistický, takže pokud jste si přišli zlepšit náladu, nebo právě snídáte, počkejte si radši na příště. (Pokud vás ale zajímá, jak se mám, hurá do toho.)


Předně. Jsem šťastná žena. Mám nejlepší léta před sebou, krásné dítko (co mi přpravuje perné chvilky pouze zřídka, třeba při skoku letmo z postele - ale to byla má chyba, nedávala jsem pozor, nebo když mu rostou zuby -za což ale chudák dítko nemůže-, nebo pokaždé když kýchne s plnou pusou kaše, popřípadě nespí, kdy by mělo, ale pouze v nejnevhodnější okamžik - třeba metr od vchodu do domu po hodinové procházce v mrazu, nebo pět vteřin poté, co dovařím nějakou miminčí šlichtičku k obědu) a báječného muže, který by pro svoje robě dýchal, ale taky vydělává dost peněz na to, aby se z nás nestali snobové a já zároveň nemusela lomit rukama nad výší své mateřské.

Přesto jsem se přistihla, a to častěji než je zdrávo, že bezduše přepínám programy v televizi (kterou jsem dlouhou dobu blahosklonně přehlížela), zatímco se drobeček batolí kolem.
Že mě zasahuje lokální slepota v kuchyni u linky plné špinavého nádobí (přece nebudu rušit potomka v dopoledním spánku řinčením skleniček, když to můžu udělat za jeho asistence, a ten čas, který mi byl miminčím spánkem dopřán, věnuji jiným -tišším- činnostem, třeba každodennímu kolečku po oblíbených webech. Abyste rozuměli, občas mám touhy tyto drahocenné minuty věnovat nějakému vyššímu cíli, ale pak se doberu k tomu, že cokoli mám v plánu udělat, produkuje hluk, který budí děti, což produkuje bdící děti, což se neslučuje s vykonáváním dané činnosti...)
Že se častěji vymlouvám, že kvůli Babetě něco nejde, než bych hledala finty, jak by to i s batoletem mohlo jít.
Že plánuju pouze v hlavě, ale pak nenajdu sílu najít sílu na realizaci.
Že začínám blbnout ze samoty, ale nevyhledávám společnost, ale čekám, až se mi kdo kdy ozve s nějakou úžasnou nabídkou.


Jako abyste si nemysleli. Já jsem s Babetou moc ráda. Je fajn, že si spolu konečně můžem hrát a baví nás to obě (pokud teda přede mnou nedá přednost třeba pytlíku od chleba, i to se stane. Holt, život je otázkou priorit...), mateřství jako takové je brnkačka, prostě od rána jedete papání, nočník, plínky, hraní, plínky, spaní, nočník, plínky, papání, hraní, plínky, spaní, nočník....do toho občas nějaká ta procházka, a je to jak na drátkách.

Nevím ale, kde jsem udělala chybu. Stěžuju si mužovi, že je s námi málo (ačkoli vím, že ve většině rodin je to ještě horší), nutím ho do věcí, na které nemá náladu (třeba společná procházka v jediném dni v týdnu, kdy opravdu, ale opravdu nemusí řešit nic do práce a tudíž může odpočívat), chci po něm, aby mi víc pomáhal (ačkoli bych všechno zvládla sama, kdybych nebyla tak zlenivělá) a aby se mi víc věnoval (ale kdyby dělal všechno, co po něm chci, nezbyl by mu vůbec žádný čas, aby se věnoval taky sám sobě.)
Chci, aby chodil za kamarády, aby udržoval svoje vazby, a pak jsem smutná, že jsem večer sama doma. Když je večer doma, jdu ven já, abych byla občas chvíli mezi lidmi. A pak mu vyčtu, že spolu netrávíme žádný čas.

Možná je to docela zmatené, tyhle řádky, nějak si to neumím utřídit v hlavě. Pokud by to někdo zvládnul, a vypracoval mi nějakou kartotéku, směle do toho!
Ale jedno vím. Nastávající maminky, které čtete tento blog (a já vím, že čtete), držte si své kamarády. (až vás dostihne jako mě tahle divná Předvánoční blbá nálada, budete je potřebovat) A najděte si jiné nastávající maminky. Protože ve dvou (a více) se to lépe táhne. A nebudete pak protivné doma na své muže!

Jako když do vody hodí Aneb Halí, belí

5. prosince 2012 v 21:29 | Vyděšená prvorodička
Moje dítě mě neustále překvapuje. (a tuto větu si zapamatujte, nejspíš ji budu sem tam opakovat. A opakování je matkou moudrosti, že.)

Spát téměř celou noc (s jednou přestávkou na kojení) začala asi ve třech týdench. V pěti vypustila i vstávačku ve čtyři a nechala se nakrmit až v půl sedmé, aby pak usnula a nechala mě na pokoji až do devíti.

Po čase se nám ustálil její noční rytmus na uspávance v devět a budíčku mezi půl osmou až osmou. Co víc si jako rodiče -sovy- můžeme přát.

Stíhačka Aneb Kde seš tak dlouho?

2. prosince 2012 v 21:34 | Vyděšená prvorodička
Jako, abyste rozuměli, já nejsem stíhačka.
Aspoň myslím.
Jen mám ráda časové plány. To, že se mi vždycky někde rozsypou, je jiná věc, a já to připisuji neochotě mého robátka jíst méně než dvacet minut, snahám o co nejrychlejší útěk z přebalovacího křesla (ideálně uprostřed pokusu sundat všechnu včerejší cuketu z její zadnice), samovolnému zneviditelňování ponožek nebo svetrů (Babetiných, samozřejmě), nenadálému nedostatku lahviček na čaj a podobně.

Ale. Ty plány vždycky existují a pak jsem nenápadně vnitřně rozběsněná, pokud je naruší někdo jiný než dítě.