Jak se uživit sama Aneb Udělej tatínkovi pápá!

5. března 2013 v 18:53 | Vyděšená prvorodička
Miluju, jak se můj muž stará o naše Bábetko.
Zvykla jsem si, že můžu očekávat jeho podporu, oporu, pomocnou ruku, nohu, hlavu, cokoli...a to kdykoli potřebuju. Potřebuju udělat něco, k čemu jsou dobré obě ruce volné, potřebuju si na chvíli dáchnout, a nebo jen udělat kafe.
Stejně tak tatínek otevře svou náruč, pokud maminka vytáhne pekelný stroj - vysavač. A nebo zapomene koupit rajčata. (Chápejte, kvůli třem rajčatům oblékat sebe i dítě do současných plískanic, to je záležitost na půl hodiny, logisticky ztížená o trefení správného času, kdy dítě nespí, nejí, ani se na tyto činnosti nepřipravuje)



Jeeenže.
Abych si mohla dovolit přepych živobytí z mateřské 3800,- káčé (přesně toli totiž teď, vážení, mám, a musím uznat, že to hezky vymysleli, pánové nahoře, vystačí mi to akorát na sunar, kaši, ovoce a zeleninu pro malou, plenky, a chleba.), a nemuseli jsme se spokojit jen s tím chlebem a studenou vodou za svitu svíček, přibral si můj muž k podnikání, podnikání a podnikání....pozor! Další podnikání.

A jelikož všechny začátky jsou krušné, a kdo nepotí krev, ten si s náma nesmí hrát, přišla jsem o dočasně o muže.
Tedy. Rozumějte mi. Odchází, když my ještě spíme, a vrací se pozdě v noci. Když se poštěstí, a já jsem ještě vzhůru, napustím mu vanu, ohřeju večeři a namasíruju bolavá záda.
A pro jistotu toho moc neříkám. Jak víte, ticho léčí.

Takhle to jde už nějaký ten čas. Už se oba těšíme, až se všechno nějak uklidní.

To, že se můj drahý vyskytuje doma tak sporadicky, má, mimo neblahého vlivu na rodinný život, ještě jeden velký zádrhel. Často mu prostě nestihnu říct o peníze (jakkoli je mi to blbý, ale jak říkám, suchej chleba a studená voda...), nebo zrovna nemá žádnou hotovost u sebe.

A to se pak týden před výplatou (mateřské) opravdu opravdu vleče...

Ale rozhodně nejde jen o peníze. Únor je měsíc škaredý, studený (a zaplaťpámbu krátký). Čili ideál na zimní deprese z nedostatku slunečního svitu.
Ano, spolu s nedostatkem korunek a nedostatkem partnerekého porozumění, byl mnou únor pasován na nejhorší měsíc roku. (Hned po něm je listopad, protože začíná být hnusně - a není vidina, že by se to v následujících měsících zlepšilo, supermarkety začínají být napráskané lidmi, kteří, narozdíl ode mě, berou předvánoční přípravy vážně, a připomínají mi tím, že budu i tento rok, stejně jako všechny minulé, se zvládáním pravého vánočního stresu dost na štíru.)
Nejen, že jsem přišla o muže, ale dočasně i o rozum. Spánek se mi jevil jako nejlepší trávení volného času, ale ta myčka se sama nenaplnila a nenaplnila, i když jsem ji o to několikrát slušně požádala.
A co teprve dítě! Taky nespala celý den, a vůbec ji nenapadlo si sama v klidu aspoň dvě hodiny hrát. A hlavně ji vůbec nezajímalo, že maminka nemá náladu.

Naprosto obdivuju svobodné matky, které žijí s dítětem samy, že zvládají vyprat, vyžehlit, uklidit, vyluxovat (!), nakoupit, a uvařit, zatímco se jejich drobeček drží máminy sukně (tepláků, kalhotek...libovolně dosaďte podle oblíbeného domácího oděvu) a vyřvává na celé kolo. A do toho všeho se taky samozřejmě o toho potomka adekvátně starat.

Babeta je v tomhle docela usurpátorka. Pokud s ní sedím na koberci, naprosto otevřeně mě ignoruje, nerušeně vytahuje všechno svoje oblečení z truhly, šťourá pod postelí a sbírá smetí, nebo dokonce odejde do vedlejšího pokoje.
Běda ale, pokud se zvednu, že jdu něco dělat. Okamžitě se aktivuje miminčí alarm a na celé kolo spustí sirénu ("Máma si mě neevšíímáááááá!")...a já jsem pak za tyranku, protože místo stavění komínu z kelímků (oblíbená gameska dnešních dní) dám přednost krájení mrkve a brokolice na miminčí obídek.

Co naplat, že se pak přijde pomazlit a roztomile na mě žvatlá, když je hodin jako na kostele, oběd v nedohlednu, a maminka si taky od rána stačila jenom kousnout chleba, a brala by něco teplejšího.

Zkrátka únor je fuj (ačkoli jako rozený optimista jsem zaznamenala i pozitivní věci, jako že Breberka dělá krásně pápá - pokud se stihne probudit dřív, než tatínek odejde do roboty, a v záchvatu hledání svého zploditele se dokonce postavila zničehonic na zadní a teď se domáhá, abych s ní za ruce korzovala po bytě. Jo, a "táta" už taky zvládne)

Ještě, že nastal březen, sluníčko nás přišlo aspoň pozdravit, v parku se vyrojili psi a děti (a to je, vážení, pro takové pískle opravdová zábava), a tatínek se taky začal občas vracet před setměním
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Čerf Čerf | E-mail | Web | 5. března 2013 v 19:12 | Reagovat

Souhlasím, únor nestojí za nic. Naštěstí už je po něm! :-)

2 Bloud. Well Bloud. Bloud. Well Bloud. | E-mail | Web | 5. března 2013 v 19:28 | Reagovat

Minulý týden jsem si zkusmo zkoušela vypočítat, jakou budu mít jednou mateřskou a odmítala jsem uvěřit, že je to vážně "tolik" :) A ono je...no potěš!:)

3 Modrooká Modrooká | Web | 6. března 2013 v 9:30 | Reagovat

Přeju pevné nervy

4 adaluter adaluter | E-mail | Web | 22. března 2013 v 16:19 | Reagovat

S politováním musím konstatovat, že teď, dvaadvacátého, je víc než zřejmé, že březen jako by únoru z oka vypadl. :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama