5. dubna 2013 v 10:34 | Vyděšená prvorodička
Aby bylo jasno. Miluju jídlo. Ovšem kvantitu se snažím nahrazovat kvalitou. Hrozně ráda vařím a domácnosti jsem si pořídila vděčného strávníka. Tedy. Hned dva.
Zároveň se snažím necpat potomka čokoládkou a párečkem jen proto, že "mu to prostě chutná".
Jako prvorodička nezkušená jsem nastudovala všechny informace o tom kdy, kolik, co a v jaké formě drobečkovi podávat, abych mu nezadělala na obezitu nebo blinkání nad školním špenátem.
Od nějakého pátého měsíce Breberce vařím. Nejdřív jen jeden druh zeleniny (mrkev, pak brambora, pak cuketa, pak zas něco jinak barevného...), pak smíchat dva, co dva dny zkusit přidat trošku něčeho nového...
Na to, jak to takhle napsané vypadá jako zábava, musím říct, že to byla nejhorší část jejího gastronomického vzdělávání.
Každý den vařit tři čtvrtě mrkve a půl brambory, s dítětem visícím z náruče, kuchyň obestavěná - prkýnko, nůž, malý hrnec, mixer, miska, lžička, do toho dudlíky, kousíček zbylé mrkve a ta smuná polovina brambory (smutná z toho, že jsem ji přepůlila, a že ona bude tentokrát na ocet. Pokud nedostane druhou šanci třeba v polévce)
Myslím si, že my všechny, co vaříme svým mužům a sobě každý den teplé jídlo, vím, jak otravné je to vymýšlení pokrmů (samotná příprava a konzumace, to už je čirá radost). Když k tomu ale ještě přičtu kalkulaci co vařit, aby se základ dal použít na miminčí hamání (omlouvám se bezdětným za ten výraz, ale sem tam to zahlídnout, na to ještě nikdo neumřel, že?) a půl každého dne mateřské dovolené je zabit.
Navíc, co si budem říkat, ty počáteční neslané nekořeněné rozmixované šlichtičky z cukety a brambor, nejsou žádná mňamka, takže o nějakém dojídání zbytků nemůže být řeč.
Jo, když se přidalo masíčko (sice taky pěkně ošklivej pohled na to kuřátko v mixeru), to už se příkrmům s trochou nadsázky dalo říkat jídlo.
Až jsem začala experimentovat s bylinkami a kořením (jak jsem se dočetla ve složení těch kupovaných mňamek, které občas Breberka dostala na výletě), změnilo se to utrpení v docela zábavné vaření.
Pravda, občas kombinaci zeleniny ještě nevychytám, ale třeba dýně s červenou čočkou a krůtičkou byla fakt mňam.
Jak mé dítko rostlo, začalo objevovat i chutě z talířů svých rodičů. Poznatek, že pečené kuře od tatínka chutná úplně jinak než jogurt, co se jí snaží nacpat maminka, byl pro moji dcerušku naprosto zásadní.
Teď zkoukne svůj talíř, pak tatínkův....a hádejte, co si vybere? Přece to, co se jí vidličkou! Tak je přece velká holka, na jídlo už se tak neohlížím, tak co bych jí nedala ochutnat i nějakou tu nemiminčí stravu, že?
Velká medvědice vyprávěla, že jsem v půlroce odmítla jíst cokoli, co se nepodobalo "dospěláckému jídlu" - pravda, třeba lečo nemusím doteď-, takže abych nevyhladověla, dostala jsem guláš a knedlík. A bylo. A taky žiju.
Ale u svého drobečka jsem holt opatrnější.
Ale ta čiročirá radost (moje i Babetina), když jsme poprvé obědvaly z jednoho talíře! Pro vás, kdo máte stejné dilema (zda dát dítěti vaše jídlo, nebo si naoko pomlaskávat u oběda potomka), nabízím recept vhodný (opět podle etikety na kupované přesnídávce) od 8. měsíce: cuketa a cibulka nadrobno orestovaná na dobrém oleji, udušená v rajčatové šťávě, smíchaná s tuňákem z plechovky, s bazalkou a oreganem, k tomu rýže. Všechno sice neslané, ale chuťově i tak výrazné, a hlavně podávané vidličkou z dospěláckého talíře.
A zaručuju, že si vaše dítko umlaská pusinku.
Ačkoli Babeta stejně přede vším dává přednost kukuřičným křupkám (když koupím ochucené, třeba vanilkou, nebo karobem, už si umí dokonce vybrat - ty barevnější), zvládla už i mrkvový dort, knedlo-vepřo-zelo, špenátové lasagne, pečené kuře na kořenové zelenině, kapustové placky, domácí šunku na domácím chlebu (a vlastně i kupovanou na kupovaném), slupky od cibule, syrovou rýži, jadřinec z jablka, bubáka od banánu, papírový kapesník, kus vlněné příze, víčko do pet lahve (to ale naštěstí nedotáhla do finiše), alobal od čokolády (ten dokonce odevzdala dobrovolně) a tulipánového broučka, co běžel po podlaze.
Jen včera na mě smutně koukala (takový ten psí pohled, s pusinkou protaženou dolů a slzičkami v očích), když jsem jí vysvětlovala, že to srílanské květákové karí jí prostě ještě nedám, protože by jí shořela pusinka.
Achjo, už se těším na chvíli, kdy bude dítko schopné rozlišit, že i špatné věci dělá maminka občas pro její dobro.
Preferenci kuřátka před jogurtem se nedivím, ale v zájmu vědecké objektivity bych ještě zkusil udělat zrcadlový pokus a postavit jednou kuřátko před maminku a jogurt před tatínka, pokud před ním ovšem tatínek neuteče :-).