30. dubna 2013 v 10:59 | Vyděšená prvorodička
Jak dítku minul třináctý měsíc života (ach, Bože, to už je fakt tak stará?), začala jsem pozorovat drobné momenty, které mi naznačují, co že z ní jednou bude.
Je legrační vidět, jak se z toho sériově vyráběného modelu pomalu ale jistě stává solitér.
Breberka je po mamince. Má pomalé starty. Abych vysvětlila. Prvorodička se ráno po probuzení potřebuje vyválet v posteli, dát si kávu, podívat se na předpověď počasí a dopravní zpravodajství (no a co, že po Praze nejezdím autem, prostě se ráda koukám na záběry z dopravních kamer). Potom jsem ochotná si hrát.
B. se po probuzení potřebuje vyválet v posteli, mlíčko jedině v poloze ležmo, ideálně ještě dudlík do druhé ruky, aby si mohla v přestávkách mezi dudláním lahve podudlat jen tak nasucho. Potřebuje se podívat na kousek Kouzelné školky, i kdyby to byla jen znělka, a teprve potom je ochotná si hrát.
A obě jsme zpruzelé, když nám naši ranní rutinu někdo naruší. Dítě tím, že odmítá zůstat v postýlce, než se máma dosyta vyválí, maminka tím, že se pokouší smrduté dítko přebalit ještě před mlékem, nebo tatínek, který nás obě probudí.
Breberka je po tatínkovi. Jakmile uvidí čůrek vody tekoucí z kohoutku do vany, odmítá opustit koupelnu. Taky proto mezi oblíbenou kratochvíli těch dvou patří zavřít se do koupelny, sedět na zemi s kelímky na koupání, a poslouchat vodu.
B. si záměrně opatlává ruce lecčíms, jen aby jí maminka napustila umyvadlo a ona se v něm mohla cachtat, předstírajíc že se myje.
Dlužno dodat, že totéž, co plné umyvadlo nebo napuštějící se vana, splní i lahev s čajem. Nevěřili byste, kolik času moje předrahá strávila nad tím, než se naučila zlomit cumlík o podlahu, aby jen nekapal, ale tekl rovnoměrně. A až je na parketách loužička požadované velikosti, hurá, jdu se v tom trošku pošťourat.
A že to není dítě sobecké, občas se chce podělit o tuhle svou radost s ostatními. Ale Babu, do prkýnka, nelej mi to do tý postele!
Breberka je po mamince. Dělá cukrbliky na chlapy. Zatím si ještě neujasnila preference, takže bere všechny, bez ohledu na situaci, věk nebo rodinný stav.
Ale je taky po tatínkovi, má v kukuči něco neodolatelného. Proto jí to s těma chlapama pořád tak vychází.
Jeden chlapeček na ulici dokonce udělal svojí mámě pápá, chytil se kočárku a prej, že jde s náma.
Breberka je po mamince. Miluje společnost. (Proto chodíme na hřiště okukovat děti. B. mě čapne za ruku a tahá mě od jednoho dítka k druhému.)
Ale protože je taky po tatínkovi, pečlivě si vybírá, s kým bude nakonec svůj čas trávit. Sem tam se stane, že okoukne nějaké dítě, to to pochopí jako nabídku kámošení, ale B. po chvilce zjistí, že to dítko je nudné, nezábavné nebo jinak nevyhovující jejímu vkusu, tak se zvedne a jde pryč.
Breberka je taky solitér. Nevadí jí (narozdíl od jiných dětí), když jí ujídám jídlo, napije se bez říkání, nevyžaduje pohádku před spaním, ale prostě usne, nejlepší gameska posledních dní je oblékat si, cokoli najde (oblékat, no, rozuměj, přetáhne si něco přes hlavu, a když to má kolem krku, zajistí to ramínkem a pak se takhle batolí bytem, dokud nenajde něco zábavnějšího. Vyhrává krejčovský metr, její ponožka, tátova ponožka, utěrka, šňůrka na dudlík, mámina nákupní taška a stuha od narozeninového dárku), umí mi podrbat záda, nechá se klidně přebalit, hraje si nejradši beze mě (pokud jsem v dosahu).
A hlavně ví, jak se v které situaci chovat. Přesně odhadne, kdy je dobré jít pomazlit mámu, kdy dát pusu tátovi, a kdy je lepší se uklidit z cesty.
Takže nemám strach z toho, co z ní vyroste...
Jéé to je krásný. :) Takovej malej drobeček. Určitě vám působí moc radosti. :))