PoKROKOVÁ Aneb Hurá?

29. května 2013 v 21:05 | Vyděšená prvorodička
Místo abych se věnovala drobné administrativní činnosti, která mi byla mužem nabídnuta (a následně i finančně ohodnocena!), podělím se s vámi o novinku nejnovinkatější!



Babeta na to přišla!

Už jste určitě zaregistrovali moje pofňukování nad tím, že mám sice dítko úžasné, Brebentící, ale stále nechodící.
Jako, ona sice běhá jako ďábel, ale v pevném spojení s matčiným vykloubeným ukazováčkem.

Babička Dáma na ni vyzrála tím, že jí místo prstu nabídla ucho své kosmetické taštičky (no teda spíš lodního kufru, vzhledem k rozměrům), a po vzoru jesličkových dětí blahé paměti, co se nedržely za ručičky, ale za kroužky (ha, kdo si na to pamatuje? Za mě se to normálně praktikovalo. Stejně jako uniformní mundůrky na ven. A pyžamka. Br, mě to tááák neslušelo, že jsem si to uvědomovala i v těch dvou letech!), jala se s ní korzovat po bytě.
A postupně povolovala sevření na svojí straně tašky.

Progres sice vidět byl, Breberka se nechala uchlácholit byť i jediným prstem podpírajícím to ucho, ale bez něj ani ránu.
Úspěch tedy nebyl stoprocentní, jen jsme dostali další krám do domácnosti a na převážení k babičce a zpátky (když už se mi podařilo postupně zmenšit obsah zavazadla tak, že se ta veliká přebalovací taška od kočárku dala i zapnout. Občas)

Během včerejška nastal u mého drahého dítka náladový rozvrat svědčící o tom, že se něco chystá.
Kamarádka mi to vysvětlila (neb na to má školy), že se jedná o vývojové skoky.
Dítko se totiž neučí novým věcem abych tak řekla v křivce, ale v takových poskocích. Něco se naučí, třeba lézt, pak dlouho nic, vypadá to, že je líné, nebo opožděné, pak najednou hop, a zničehonic se posadí. Ne, že to zkouší třeba týden, ale během jednoho dne, bác a je to tady.
Než ovšem přijde ono bác, a je to tady, mají některé děti blbou náladu. Ne, že se jim nedaří, ale že už by chtěly něco nového umět, ale jejich hlavinka to prostě ještě nedává.
Tak jsou protivné a zpruzelé a vůbec rodiče střídavě děsí a se*ou.

Přesně tohle u nás nastalo včera pozdě odpoledne. Moje hodná zlatá holčička chytala hysterické záchvaty co patnáct minut. Že jí kámoška na dece nechce půjčit hračku, že jí máma chce dát napít, že s ní táta jde doleva místo doprava, že ji máma nechová, že ji chová, že je na ni nepříjemná, že je na ni příjemná.
Ve finále ještě hysterák v obchodě (já tak nerada nakupuju s dítětem, nechápu jak to dělají ty paní, co si vyberou jako cíl sobotního výletu s kočárkem nákupní centrum, já jsem si s B. nekoupila za ten rok ani ponožky!), večerní kaše na mamince, na tatínkovi, na čistém pyžamku (jak typické), na koberci, na stole, na krabici s hračkami, ale ani lžička v Babetě.

Krasojízda pokračovala i dneska.
V rámci zachování psychického zdraví jsem ji většinu času nechala dělat, co se jí zachtělo. Že rozšlápla ovladač k televizi, vyházela tatínkovo spodní prádlo z komody a pomalovala mi počítač pastelkou? Až usne, tak se to uklidí, spraví, umyje, zalepí, zašroubuje a bude zase klid...

Moje dítko je ale báječné, a páchání celodenních katastrof zakončilo prvním naprosto samostatným úprkem k posteli.

Poučena včerejší kašovou eskapádou, usadila jsem se na koberec před televizi, a pokoušela se krmit toho ďáblíka v nestřežených okamžicích (třeba když se pokouší nacpat tubu velkého krému do krabičky od malé matičky).
A Babetka že prý hopa. Postavila se a sedla na zadek. Postavila se a sedla na zadek. Postavila se a zase sedla na zadek.
A pak že prý čap, čap. Postavila se....a utíká k posteli!
Zahlédla totiž v ohybech peřiny dudlík.

A já jsem ve zlomku vteřiny viděla sama sebe, jak před ní dělám opičky a ponoukám ji k chůzi, jak jí zákeřně pouštím ruku, když to nečeká, jak ji nechávám dupat, protože stojím o krok dál, než je ochotná se pustit stolu...

No a v té setině vteřiny mi vypadla lžička s kaší na koberec, rozprskla se ještě i po mně a dítko to bleskurychle dokonalo svou ručičkou.
Takže bilance fleků stejná jako včera, ale radost maminky?

Tisícinásobně větší!

Takže volám třikrát hurá!

Hurá!

Hurá!

Hurá?
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Čerf Čerf | E-mail | Web | 29. května 2013 v 22:48 | Reagovat

Doufám, že sem tam nějaký ten vývojový poskok jsme si vyšetřili i do dospělosti. Aspoň tak soudím podle počtu zpruzených dospělých :-) Gratuluju a přidávám se k pokřiku. Hip, hip...

2 Petra Petra | 31. května 2013 v 16:56 | Reagovat

Zrovna jsem chtěla napsat, ať jsi ráda, že nezačala chodit brzo. Já jako malá chodila už od 9. měsíce, v pěti letech jsem začala kulhat a následně jsem strávila několik měsíců v nemocnici, 3 operace - rozpadala se mi kyčel. Léčení na 10 let. A to všechno jako následek toho, že jsem začala chodit v době, kdy na to moje klouby nebyly připraveny :-)
Takže jestli moje dítko bude aktivista po mně, tak mu zakážu chodit :D

3 mengano mengano | E-mail | Web | 1. června 2013 v 1:06 | Reagovat

Jo, ten moment, kdy capart konečně pustí prst a vydá se na pochod, je nezapomenutelný.

4 Bára Bára | E-mail | 4. června 2013 v 23:26 | Reagovat

To je skoro na šampus! :-) Gratuluju k vývojovému skoku!
Naše lady si taky s chozením dávala na čas. Zřejmě jí ten lez po kolenou vyhovoval. Navíc, když do ní brácha strčil, nepadala z velké výšky. Až jednoho dne večer se najednou zvedla a z ničeho nic se zvedla a šla. Večer pak strávila hrou na honěnou s bráchou, jak kdyby chodila od nepaměti. Pak si dala dva dny pauza a vrátila se na kolena, asi abychom se neradovali příliš. Ale od té doby už se nezastavila :-)

Mimochodem, skvěle napsáno. Pobavila jsem se a budu se ráda vracet :-)

5 adaluter adaluter | E-mail | Web | 28. června 2013 v 20:01 | Reagovat

Ta radost, když poprvé, sami, ......
Ten úděs, když se pak naprosto nečekaně a nečekanou rychlostí rozhodnou zdrhat opačným směrem, zásadně k silnici, babičce, která v danou chvíli vidí jasně asi na dvacet metrů. :-D
A tak než přejde období vzdoru, vypouštíme pouze v oplocených prostorách.:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama