Hned na začátku mám dotaz. Kde je ta škola, kde se učí otcové, jak být otcem?
A jak se tam může dostat žena?
Jako, ne že bych si myslela, že na to potřebuju mít nějaký papír, stačí mi něco, čemu se říká mateřský pud, ale stejně...
Když je přírůstek v rodině čerstvý, novopečená matka za pár dní nemá absolutní problém dítě poponést, přebalit, utišit, v ideálním případě i uspat.
Otec tápe. Neví, jak mrňouse chytit, aby mu nezlomil vaz nebo ruku nebo něco (pánové nebojte, děti jsou gumový! Když prolezli maminkou z pozice gordického uzle vcelku, až na světlo Boží, obyčejná externí manipulace už jim neublíží.)
Dál otec netuší, proč vydává dítko zvuky podobné startující cirkulárce. Ono těch možností není tolik, ale zatímco matka přesně ví, oč miminovi jde, mužský rodič dítko dvakrát přebalí, dá mu napít, a stejně nepřijde na to, že robátko potřebuje jen pochovat, aby se uklidnilo.
A jak jde čas (a pánové evidentně místo pivka s kamarády navštěvují večerní kurzy pro rodiče), prásk, a z táty je učiněný bombarďák.
Stačí pohled, aby se hysterický pláč potomka proměnil v radostné pobublávání. Maminka se v přítomnosti otce mění v očích dítěte v kus nábytku, nebo hůře, v jakousi obtížnost, kterou je nejlépe ihned odstranit minimálně do vedlejší místnosti.
Já to prostě nechápu, kde je ta rovnoprávnost pohlaví, co se o ní pořád mluví?
Proč matky taky nemůžou projít seminářem o tom, jak být parádní parťák na skákání v posteli?
Proč moje dítě odmítá jíst se mnou z jednoho talíře, ačkoli tátovi sní sebevětší šlichtičku skoro i s vidličkou?
Breberka se zkrátka dostala do fáze upřednostňování tatínka. Máma jí už asi leze krkem.
Když jsme spolu doma, při každém bouchnutí dveří na patře se otočí a ptá se: "Táta?"
Ale v případě, že hlídá muž, nikdy ji nezajímá, že maminka někam zmizela, nedejbože aby se jí stýskalo!
Má to ovšem i druhou stránku. Malá už se umí na tatínka "naprdnout". Máme od jejího narození rituál vyprovázet tatínka ke dveřím, když odchází do práce.
Čili do náruče, pusu, a pápá.
Dneska Babeta sedí na zemi, komentuje, že si táta obléká pooky (ponožky), pak za ním běhá jako pejsek po bytě, okomentuje, že má bie (brýle), a to už je neklamná známka toho, že odchází pryč.
A to je vážení trága. V tu chvíli se dítko zatvrdí, nakrkané, že jí její oblíbený parťák opouští, šťouchne do něj a prý: "Bes, páke!" (Běž, práce!)
A pusu? Ani za nic. Nakonec aspoň blahosklonně zamává pápá, a když se za zarmouceným mužem zavřou dveře, maličká nevinně pokrčí rameny, a povídá : "Táta? Páki. Taau." (Táta? V práci. Čau.)
A pak už následuje jenom celodenní maraton střídavého štvaní a usmiřování maminky, a ptaní se na tatínka. ( "Táta? De je? Neny...Páki?")
A já jen doufám, že když s ní nejsem, ptá se po mně alespoň v duchu, protože to nemá natrénované. V opačném případě okamžitě podávám přihlášku do kurzů pro nejlepší otce, i kdybych měla být první žena v historii.
Rovnoprávnost matkám!
Takhle to prostě je. Táta je na radovánky, máma je to zlo, které vyžaduje plnění různých povinností. Moje děti taky tatínka milovaly a maminku braly jako distributorku stravy a čistého šatstva:)
Ale nezoufej, časem se poměr sil vyrovná.