Cesta z města Aneb Co rajčata? Budou?

1. září 2013 v 11:32 | Vyděšená prvorodička
Narodila jsem se v okresnim městě. Vyrůstala na sídlišti. Do školy chodila na spádovou základku, k praktické lékařce, co byla nejblíž.
Do sámošky pro rohlíky. V sobotu jen dopoledne, v neděli zavřeno. K řezníkovi všední den do pěti.
Velká medvědice, jako většina lidí jejího věku v okolí, měla kousek půdy za městem, v zahrádkářské kolonii. Pak chalupu. Pak chatu. Pak už jen zahrádku bez jakéhokoli přístřešku.
Jednoho dne řekla, že na to kašle trmácet se přes celé město každý den prázdnin, jen aby zalila rajčata. Zahrádku prodala. A co myslíte?
Do roka pořídila jinou.
Jsem prostě z rodiny, co se ráda rýpe k zemi, i když k nejbližšímu záhonu se musí alespoň na kole.


Pak přišla rána. Matička Praha, planeta neomezených možností. V neděli vpodvečer se rozhodnu péct maso? Žádný problém, zaskočím do nejbližšího krámu, a kus nějakého zvířátka mám za pár minut v troubě.
Mrkev, rajčata, brambory? Ani v noci není problém.

Ještě před čtyřmi lety jsem brala svůj pobyt ve velkém městě jako přestupní stanici, než se usadím někde, kde se dá žít trošku nepohodlněji, ale o to klidněji.

Na druhou stranu, za svým vyvoleným bych šla světa kraj, takže když prohlásil Praha, prokrčila jsem rameny, a osázela náš minibalkon aspoň bylinkami.

S narozením Babetky se leccos změnilo. Centrum města už se nejeví jako nejlepší lokalita pro život.

Začali jsme utíkat pryč. Do našeho kousku divočiny v šumavském předhůří.
Jako, říkáte si, ráj na zemi. Ale když jsem poprvé odemkla dveře chaty, málem mi zůstaly v ruce. (a pak jsem asi deset minut zkoumala jejich důmyslný systém pozvedávání a pouštění, aby se daly otevřít naplno, a nikde se nezasekly)
Původní majitel si v sedmdesátých letech chatičku postavil vlastníma rukama. Všechna čest. Dlužno dodat, že o stavění čehokoli neměl ani páru. Brouk pytlík, práce všeho druhu mixnutý Jirkou Babicou - přitlučte tam prkno. Když nemáte prkno, stačí dřevotříska. Když nemáte ani tu, nedávejte tam nic, vycpěte to hadrem, a zakryjte překližkou. O nedostatku vhodného materiálu v té době nemluvě.
A taky vkusu. Vyřezávaný stolek (nad kterým se rozplýval známý - řezbář) mu posloužil jako ponk, jídelní stůl z lamina a hlavně všude vkusné závěsy s motivem květin v barvě hnědé a myší šedi.

Navzdory mužovu přesvědčení, že z chaty uděláme místo šťastného Breberčina dětství, jsem rozhodla, že sem dítko brát nebudeme.
Že elektřina je rozvedená všelijak, a funguje dohromady jedna zásuvka (a pak se táhnou kilometry prodlužek, aby se dala zprovoznit světla a rychlovarná konvice najednou), mi ani tak nevadilo. Však divočina, ne?
Ani tekoucí vodu nepotřebuju. Kanystr pitné vody do auta, na mytí dítka a nádobí voda z potůčku ohřátá na kamnech, to je romantika. A dospělí ručník, mýdlo a šup rovnou do proudu. A že je ledová.

Ale co nepřekousnu, je neukliditelnost objektu. Lino v osmi vrstvách (vím to, na verandě jsem ho strhávala, co deset centimetrů zatlučený hřebík a jako bonus asi deset časopisů, coby spodní vrstva) se vlní, při vytírání se v prohlubních dělají louže. Nikdy bych tam nechodila bosky.
A myši. Všude. Hnízdečko v kanapi (to jsme vyhodili oknem, když jsme vyklízeli garáž po povodni), za palubkami, kterými je obložené všechno, na co jejich počet stačil (a že nestačil všude), ve stropě. V holinách.
Původně jsme se jich chtěli zbavit. Tedy ne holin, ale myší. Jenže chata je děravá skrz na skrz, hlodavci si ani nemusí pracně prokousávat díry, ony tam prostě už jsou, a ušáci jen chodí sem a tam.
Je to prostě jejich teritorium, a my jen máme klíče od dveří.

Chápu. Divočina, jsme v přírodě, myši budou. Ale ať mě aspoň nechodí okukovat. Minulý týden, sedíme v zimní zahradě (jak vznosně říkáme zasklené verandě), pijeme víno, a já že slyším myš za obložením. Chodí sem a tam. Koukám, odkud se ten zvuk bere, a najednou myš na parapetu, stojí na zadních, větří a prohlíží si mě.
Loni v noci. Ležím v posteli a čtu si. Ťap ťap ťap, zvednu oči od knížky, a myš uprostřed kuchyně. Jak se pohnu, zmizí. Hrabu se z postele, že zavřu dveře do zimní zahrady, a než se stihnu nasoukat do bot, už tam stojí zas. (asi nevěřila, že je chata doopravdy obydlená)

No a pak tam nechte batolit dítě.
Dokud je venku teplo, jde to. To si hrajem v zahradě a snažíme se dát dohromady džungli, co vyrostla místo jablečného sadu. Ale lokalita je příliš vzdálená, aby se tam dalo jezdit bez přespání. A v noci tam rušíme původní obyvatele - myši.

Ale Bůh, nebo Vesmír, nebo Všehomír, nebo paní Iva ví, že se prostě potřebuju rýpat se v zemi, a utíkat z Prahy a seslal nám do cesty chaloupečku s kusem pozemku, donedávna obývanou (lidmi!), ve vsi, kde víkendově pobývají naši kamarádi.

Tak nám držte palce, ať to na jaře klapne, a já si konečně zasadím ty rajčata, a kedlubny a špenát, a s klidem vypustím maličkou batolit se po voňavé dřevěné podlaze ve světnici.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Čerf Čerf | E-mail | Web | 2. září 2013 v 0:01 | Reagovat

V soužití s myšmi je těžké hrát prim :-)

2 mengano mengano | E-mail | Web | 2. září 2013 v 8:26 | Reagovat

No, takovéhle prkýnkové chajdy nikdy nevěstí nic dobrého. Myši jsou už jen nezbytný bonus:)

3 ethnea ethnea | Web | 5. září 2013 v 6:32 | Reagovat

A to mne by se chatka s mysickama libila, ja mam zviratka rada a "mysky" chovam doma uplne dobrovolne. =)

I kdyz je pravda, ze divoka mys, kterou clovek v proste chatce potka, vyvolava (i ve mne) svymi rychlymi pohyby strach.

4 Vyděšená prvorodička Vyděšená prvorodička | 5. září 2013 v 14:49 | Reagovat

[3]: S "domácími" myškami jsem taky už měla tu čest, miloučký čumáčky to jsou. Ale Vanilka i Skořice už jsou na pravdě Boží, a další myš mi prostě nesmí přes práh.
To jsem bohužel těm divokým hlodavcům nedokázala vysvětlit.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama