Cesta z města II. Aneb V mechu a kapradí

8. září 2013 v 10:50 | Vyděšená prvorodička
O tom, jak prvorodička vyrůstala, jsem psala minule. A dneska plynule navážu. Breberka totiž poprvé okusila jednu z oblíbených maminčiných kratochvílí. Houbaření.


K příležitosti významné události, nekulatých narozenin Velké medvědice, jsme se vypravili přes půl země, abychom předali dary (které jsme ovšem nedovezli, protože Prvorodička si sice všechno krásně naplánovala, ale obchodní síť v Praze není tak hustá, jak předpokládala, a vytoužený dar prostě nesehnala v termínu. Nevadí, romantice budiž učiněno zadost tím, že ho matince pošlu poštou), a převelikou kytici (Aneb jak mám ráda maloměstská květinářství, kde paní za pultem pochválí šaty, poklábosí, uváže excelentní pugét, a ještě dá slevu, protože se jí květy zdají už příliš rozvité, narozdíl od názoru zákazníka)

Jelikož oslava se smrskla na vypití kávy a lehké omámení liliovou vůní v bytě, rozhodli jsme se využít času, který nám byl dopřán mezi kopci tím, že vypleníme kus lesa, co si pamatuju z dětství, jako líheň obrovitých praváků. (Jako, pravých hřibů, ne pravorukých lidí.)

Zkušenost Velké medvědice z posledních dní mojí paměti dávala za pravdu. Rostou, vážení. Dokazovaly to plátěné pytlíky (velikostně spíš pytle) sušených hub zavěšené v komoře.

Jedna věc je nechat si od maminky nabalit zavařenou, mraženou a sušenou úrodu do tašky a odjet směr metropole, ale druhá možnost je vlézt do lesa, poslouchat praskání větviček pod nohama, a taky pípot ptactva, a švidrat u toho po šiškách a kusech kůry, jestli se nepromění v klobouček hříbku.

Muž o sobě tvrdil, že je houbař vášnivý, ale neschopný. Praváka prý nenašel nikdy, a jeho celoživotní skóre napříč druhy by se dalo spočítat na prstech obou rukou.
Přesto neztrácel optimismus. A to ani ve chvíli, kdy jsem svatosvatě slíbila, že vstanu v šest, abychom byli, jako správní houbaři, v lese hned po ránu. (On totiž ví, že jsem takhle brzo vstávala naposled během šestinedělí. A to už je panečku, pěkných pár set dní. Od té doby odmítám vylézt z postele před rozedněním.)

Ale zadařilo se a v půl osmé jsme si to už šinuly lesem, prvorodička vkusně oděná do maminčina svetrů a kalhot z gymplu, co našla na dně skříně (neboť jsem na návštěvu dorazila jen v letních šatičkách, no a co, má být přece teplo, ne?), muž vyzbrojen igelitovým pytlíkem (protože medvědí domácnost zahrnuje pouze jeden košík, a ten matinka nechtěla dát z ruky), skutečným švýcarským švýcarákem a dítkem zavěšeným kolem krku.

Medvědice vždycky pískla, a mezi stromy ukazovala směr, protože les se musí pročesávat systematicky, a je to velká věda, a my jako stádo, jsme ji následovali, oči zapíchnuté v jehličí, a občasně i klacek zapíchnutý v očích. To když Babeta pojala výlet po svém, a sbírala úplně jiné věci, než bylo původně v plánu. A svým úlovkem se chtěla pochlubit.

Dlužno dodat, v roce a půl je ještě brzo, chtít po potomkovi, aby hledal houby, s odůvodněním, že je menší a to má blíž k zemi.
Zato jsme obohatili její slovník o nové výrazy, takže už ví, jak vypadá houba a houbička, a mezi kousky v košíku spolehlivě ukáže hříbek.
Tedy, nic jiného jsme ani nenašli.

A vřele doporučuju všem, kdo mají během týdne volno, aby zajeli do lesa. Praváky, co jsme našli, byly většinou hodně schované pod jehličím, vypadaly spíš jako krtinec, než jako houba. Takže za tři dny, z těch námi nenalezených, budou parádní kousky!

Takže večer po návratu domů, mě čekalo ještě pár hodinek zpracovávání hub. Něco hned do rizota, něco podusit a zmrazit, zbytek dát na sušení.

A ani nevíte, jak se těším na chaloupku někde v přírodě, kde budu moct houby jednou sušit na starých záclonách vypnutých v rámu, nebo šňůrkách zavěšených mezi okny.
To je totiž pro mě absolutní symbol dětství a prázdnin.

A tímto se s létem loučím, a teším se na podzimní úrodů dýní!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Čerf Čerf | E-mail | Web | 9. září 2013 v 23:05 | Reagovat

Les je pro děti úžasnou zásobárnou nových podnětů. Houby jsou opravdu jen malý zlomek možností :-)

2 Bloud. Well Bloud. Bloud. Well Bloud. | Web | 9. září 2013 v 23:37 | Reagovat

Jé, já mám houbový chutě....

3 Bloud. Well Bloud. Bloud. Well Bloud. | Web | 10. září 2013 v 13:13 | Reagovat

Stále mám houbový chutě...Prvorodičko, zasloužila bys pětadvacet na holou...

4 Vyděšená prvorodička Vyděšená prvorodička | Web | 10. září 2013 v 19:48 | Reagovat

Tak si přijeď zítra na bramborový knedlíky plněný houbama. A nebo pro pytlík sušených hříbků. Máme dost pro všechny! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama