Bobóny Aneb Mik, miku, mik...

6. prosince 2013 v 10:37 | Vyděšená prvorodička
Když mi bylo něco kolem tří let, zažila jsem pravé mikulášské traumíčko.

Velká medvědice není trýznitelka, co straší nebohé caparty ďábly, belzebuby a jinými rohatými stvořeními. Za to jí jsem neskonale vděčná.
Nicméně mě o mikulášském předvečeru vzala k popelnicím. (Jako, odpadky šla vysypat, ne odložit dceru.)


A já jsem se dostala do přímé konfrontace se sousedem Igorem, který se zrovna rozběhl děsit nějakého výrostka. A byl samozřejmě k nepoznání.
To na jeho obličeji byl mix motorového oleje a sazí, oblíbená sedmdesátková paruka ála květák, obří, ale skutečně obří rohy (tak veliké, jak jen pro tříleté dítko mohou být), čísi prastarý kožíšek a ohromný řetěz suplující jak pásek, tak ocas a dokonce i pouta pro nezbedníky. Jo, a pytel měl. A čouhala z něj noha. Viděla jsem ji!
No a jak byl rozběhnutý, udělal na mě taky blebleble, a já dostala hysterický záchvat, ze kterého mě Velká medvědice dostávala doma skoro hodinu. A to jsem přece vůbec nezlobila!

Proto k nám domů nikdy mikulášská trojice moudrosti, dobra a zla nepřišla.
Mikuláš mi diskrétně nechával nadílku za oknem (když zrovna letěl kolem, tak jako to dělá Ježíšek), a čert jen sem tam chrastil řetězem. Jako abych byla hodná.

Letos poprvé Breberka také dostala dáreček.
Dlužno dodat, že při podvečerní procházce jsme na žádnou bandičku Mikulášů nenarazili, takže netuším, jestli si to nějak spojila.

On totiž není Mikuláš, jako Mikuláš.
Kuáši oslovuje mužového kamaráda. Takže má jasno, jak takový Mikuláš má vypadat. Pojala jsem podezření, že myslí, že nadílka mandarinek, jablek a bobónů z hroznového cukru za oknem je od něj.
Nechala jsem to tak, protože dětský mozeček je sice vnímavý, ale v tomto věku ještě zapomínací.
Takže další pokus zase příští rok.

Ale abychom byly připraveny, už teď natrénovala básničku.
V přímém přenosu jsem poprvé viděla, jak rychle se to naše capartě učí.
Po pár hodinách maminčina prozpěvování, jsem se dočkala prvních výsledků.
Ono je to totiž strašně vlezlá věc, to vám řeknu. Párkrát jsem to Babetě zazpívala, a pak jsem se asi patnáctkrát přistihla, jak hlaholím během loupání cibule, při oblékání drobka na procházku, u vybírání balicího papíru v obchodě...
A to jsem to vždycky nesnášela u Velké medvědice, že si pořád něco brouká a vůbec o tom neví.

A jak to nakonec dopadlo?
Zde je přepis:
Mik, miku, mik, miku, mik, miku....Kuáš!
četem.......guáš!


Takže je jasno. Tradičním mikulášským pokrmem je? GULÁŠ!
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Bloud. Well Bloud. Bloud. Well Bloud. | E-mail | Web | 6. prosince 2013 v 17:30 | Reagovat

Ach ano!

2 Bloud. Well Bloud. Bloud. Well Bloud. | E-mail | Web | 6. prosince 2013 v 17:37 | Reagovat

Ach ano!!!

3 Gabriella Gabriella | Web | 8. prosince 2013 v 14:01 | Reagovat

U nás byli čerti jen jednou sice jsem byla děsněj spratek, ale také neskutečná hysterka a máma neměla nervy na to aby vysvětlovala sousedům, že mě doma opravdu netýrají:D

4 Vyděšená prvorodička Vyděšená prvorodička | Web | 12. prosince 2013 v 13:01 | Reagovat

A od toho večera pro jistotu hledá za oknem nadílku každý den...

5 Niki Niki | 7. srpna 2014 v 13:58 | Reagovat

Děti v naší rodině týden před Mikulášem dobrovolně uklízí hračky, nebrečí za každou prkotinu, a když Mikuláš dojde hystericky brečí, recitují básničky, kterou přerušuje ustavičné vzlykání. Navíc jsme prý přeochotně všichni odevzdali dudlíky a později naslibovali hory doly.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama