15. ledna 2014 v 13:20 | Vyděšená prvorodička
Vůči určitým druhům nepořádku nebo diletantství v rodině jsem už zcela imunní (mužova trička volně ztrácená v bytě po příchodu domů, prázdná krabice od mléka na lince přímo nad košem na plast, dva dny nevyskládaná myčka, která pomalu zeje prázdnotou, protože se skoro všechno nádobí z ní už spotřebovalo, ale špinavé se hromadí ve dřezu, aby se přece nepomíchalo s tím čistým, které ještě nikdo neuklidil), ale v jistých věcech jsem fakt pedant.
Jsem dost háklivá na nůžky. (Protože sehnat dobré nůžky, aby mi vyhovovaly tvarem, velikostí, kvalitou i cenou, to je, vážení, opravdu běh na dlouhou trať) Jedny kosmetické jsou na nehty, jedny na párání - a kdo je prohodí, dostane přes prsty a doživotní domácí vězení, a ještě na něj pošlu babu sociálku!
Speciální nůžky mám na otvírání mléka, jedny na stříhání látky - na ty mám spciální schovky, a dokonce několik, aby mi s nimi někdo v nestřeženém okamžiku neotvíral třeba to mléko. Dlužno dodat, že si je občas zastrčím někam tak šikovně, že je nenajdu ani já.
No a pak mám dětské nůžky na nehty se zaoblenou špičkou, ke kterým se chovám dost macešsky. Od otvírání krabic, přes dotahování povolených šroubků na pánvičkách. Jsou totiž jinak úplně na nic.
A běda, když o některé přijdu! Třeba ztrátu svých skvělých univerzálních kancelářských nůžek z papírnictví za 12 Káčé si budu vyčítat ještě dlouho. Zmizely mi někde mezi dvěma vrstvami izolace na střeše při rekonstrukci
hospůdky.
A proč to všechno říkám?
Když Breberce vyrašilo na hlavě
prvních pět vlasů, dohodli jsme se s tatínkem, že z maličké bude jednou dlouhovláska. Muž k nim tíhne, a já mám traumíčko z dětství, kdy mě Velká medvědice stříhala na kluka, a pozdějí podle hrnce, a nikdy mi nedopřála tu slast princezen odhazovat lokny, a noční můru rodičů, denodenně trápit prcky hřebenem.
Pravda, počet pět vlasů byl nakonec vývoj konečný, a ještě dlouho trvalo, než původní osídlení hlavy navštívili i kámoši a z našeho drobka se pomalu ale jistě začala stávat holčička rozpoznatelná i bez pohledu na naušničky.
Dlužno dodat, že ty první vlásky hlavě i tak kralovaly, prodlužovaly se a vůbec, dávaly o sobě znát. Asi v půl roce, kdy měla B. porost sotva znatelný, měla ofinu. Přesně těch pár vlasů jí padalo do očí.
Když už jsme začali používat kartáče a hřebínky na krocení toho chmýří, nastoupily i další propriety, Sponky a gumičky.
A najednou z toho byl každodenní maraton.
"Babetko, culíka nebo sponku?"
"Mmmmm....neci."
"Babetko, budou ti padat vlásky do očí a bude ti to vadit."
"Mmmm...jo. Vadit. Ponku. Ppnku ci ne. Cuíka."
"Tak drž."
"Eeeee, čo děáš? Boí!"
"Prd bolí, drž."
"Cuíka neci, sem pintezna, ponku ci."
A jednoho dne, kdy mamince došla trpělivost, neboť drahá měnila názory na svou frizůru častěji než politici po volbách, a kolečko ohledně culíku, copánku a sponky jsme prošly třikrát, nabídla jsem jí novou možnost.
Tak já ti ty vlásky ustřihnu a bude.
A prej: "Tak jo. Nůsky? De más?"
I vzala jsem své pečlivě střežené nůžky na látku (!) - neb kadeřnické zatím nevedeme, a zarovnala jí precizní ofinku. A malá? Nekonaly se žádné scény s vypíchnutýma očima, ani vystřiženým zubem ve vlasech. Seděla, koukala, a bylo jí to jedno.
A nakonec prohlásila: "Dobý je to. Pintezna sem už."
No, a máme klid. Už se nekoná žádný bad hair day, kdy krotit jemňoučké vlásky byl úkol složitější než krocení tygrů, skončily diskuse o vlasových doplňcích a Babeta nešílí, když jí vlasy lezou do očí...
Dlouho, předlouho jsem hledala recept na to, jak se stát princeznou a konečně to vím. Jen si nejprve budu muset nechat narůst tu ofinu, abych měla co ustřihnout.
Teď mi ale došlo, že breberka říkala vlastně cosi o pintezně, ne princezně... Myslíš, že potenciální princ na bílém koni ten rozdíl pozná?