Co nezakazuju Aneb Prvorodička anarchistka

13. května 2014 v 15:21 | Vyděšená prvorodička
Když mi bylo asi tak pět (a taky o pět míň, nebo o pět víc, a dokonce ještě jednou o pět víc), má drahá máť se zbytkem rodiny se jen hemžila zákazy.

Nesměla jsem v autobusech sahat na sklo. Ačkoli bylo zadýchané a obrázky na něm tak hezky dlouho vydržely. Nesměla jsem pastelky používat jako paličky k improvizovanému bubínku. Aby se nepolámaly.
Nesměla jsem si kreslit na koberci fixama, abych ho nepočmárala.

Nesměla jsem jíst na zemi. Jedině u stolu.
Nesměla jsem klečet na sedadlech, i když jsem jinak neviděla ven.
Nesměla jsem si hrát s věcmi, co nejsou na hraní.
Nesměla jsem brát na pískoviště všechny bábovky, co jsem doma našla. Protože dopočítat se při odchodu původního čísla bylo zhola nemožné. Množství tři (tedy kyblík, lopatka a jedna bábovka) se uhlídá snáz.
Nesměla jsem jíst s lokty na stole. A taky u toho kopat do židle. A mluvit.
Nesměla jsem aktovku nosit na jednom rameni, a popruhy byly vždycky utažené až nadoraz.
Nesměla jsem sedět na stole. (to vyžadovali i ve škole)
Musela jsem nosit šálu přes bundu. Nikdy ne pod. A přitom ten zip tááák škrábal, že bych si nejradši utrhla hlavu i s krkem až po ramena. Jo, a taky zavázky na čepicích, to bylo zlo.

Samozřejmě, jakmile spáry Velké medvědice trochu povolily, a já začala jezdit sama do školy, co myslíte, že se stalo?
Nosila jsem batoh na jednom rameni, popruhy povolila, že mi taška končila až pod zadnicí, malovala cestou po oknech MHD(občas i variace na neslušné obrázky, přiznávám), a dokonce i po zasněžených sklech aut (!), doma jsem potom nikdy nepoužila rohožku, pokud nebyl zrovna slejvák, jedla jsem sušenky zásadně na zemi před televizí, při čekání na uvaření vody na čaj jsem posedávala po kuchňské lince.

Něco z toho anarchismu mi zůstalo.

Babetka nemusí sundávat boty hned v zádveří. (ale trvám na tom, aby si je zula do pěti minut po příchodu) Chápu totiž, že po týdnu mimo domov musí nejdřív pozdravit houpacího koníka a oblíbenou panenku.

Šťourá se v nose. Zatím totiž neumí smrkat a nenávidí kapesníky, co se jí s nima máma snaží dostat holuby z nosu. Tak ať si pomůže sama.

Nemusí uklízet hračky hned, jakmile si s nimi přestane hrát. (Prvorodička totiž ví, že se k nim během dne ještě vrátí, a tak několikanásobným nabádáním k přesunu do správné krabice by jen zkoušela nervy. Obou. Hračky se uklízí až večer. A stejně to dělá maminka) Dlužno dodat, že pastelky a knížky dítko svědomitě uklízí samo. A že různé části téže hračky aspoň kolektuje do jednoho kvadrantu pokoje. To mi dost pomáhá, když se snažím dřevěného medvěda složit do původního tvaru.)

Ze země si může kdykoli sebrat klacík nebo lísteček. I ve městě. Kdoví totiž, k čemu je zrovna pro dítě nezbytný. Odpadky pozná.

Klidně jí dám kousek izolepy, abych ji pak nacházela porůznu přilíplou na nábytku nebo na oblečení. Izolepa je prostě zábava, a taky jako kolíčky na prádlo ( i když se jejich počet zmenšuje stejným tempem jako pandí kolonie), vařečky, máminy šály a svetry, a role vánočního papíru (znáte totiž lepší trumpety?).

V dálkových autobusech může klečet na sedadle. Boty jí odzbrojím hned po nástupu, abychom se vyhnuly třenicím se spolucestujícíma babkama, co tvrdí, že dítě v botách (i nechodící, ale na popruzích na matce pověšené) je zdrojem znečištění autobusů všech linek v celém okrese.

Babetka může jíst, kde chce, pokud nedrobí. U stolu, na zemi, v pracovně, v koupelně (tam obzvlášť ráda), a třeba hrozny nebo jablko i v posteli. Maminka se jen postará, aby v dosahu byla správná odkládací nádoba.
Při cestách autem jsou povoleny i sušenky, i když drobí. Ale znáte to. Při delším výletě najednou přijde hlad, a to je pak ouvej. A co, vysavač máme.

Babetka taky mačká čudlíky. Ve výtahu, zvonky a taky na semaforech. Všechny děti to milují, rodiče to vyjde levně, a vyzvednout dítko, aby dosáhlo, se dá udělat i s taškou plnou brambor. Trvá to asi tři vteřiny, než ji postavím na zem, zablokuju kolenem a dopřeji maličké slastné stisknutí.
Nedávno jsem viděla mámu s asi čtyřletým chlapečkem u vedlejšího přechodu. Kluk byl přesně tak velký, aby se pokusil zmáčknout tlačítko, a přesně tak malý, aby se mu to nepovedlo. Ale jak se snažil. Vážně, jsem přesvědčená, že za tu dobu, co jsem ho pozorovala, jsem ho viděla vyrůst aspoň o jeden cenťák. Nestačilo to. Jednou rukou držel telefonující mámu za ruku (takový byl poslušný), stál úplně ale úplně na špičkách, a druhou ruku měl skoro vykloubenou, jak usiloval o zmáčknutí blbýho čudlíku.
Jako by na tom závisel osud světa (a kdo si ještě pamatujete dětství, občas tomu tak v těch malých hlavičkách opravdu je). A jeho máma? Nejen, že mu nepomohla, ale strhla ho zpátky se sprškou nějakých nakvašených slov. Z té dálky jsem nic neslyšela, ale toho brečícího chlapečka mi bylo líto.
Plakal, protože dneska nezachránil svět.

A to by Prvorodička nikdy nedopustila. Proto Babeta mačká čudlíky, šťourá se v nose a může prstem objet každý kandelábr.

A klidně mi říkejte hrozná máma.
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 userka userka | E-mail | Web | 13. května 2014 v 15:50 | Reagovat

Jsi hodná ;) Akorát ty boty bych sundavala hned v zádveří, protože ten pocit, že jsem venku vyšlápla kdejaký načurání a naplivání a pak si to nesu až domů do kuchyně, se mi teda nelíbí.

2 Vyděšená prvorodička Vyděšená prvorodička | Web | 13. května 2014 v 16:28 | Reagovat

Kvůli bytové absenci předsíně se nám zádveří ocitlo v kuchyni. Argument invalid.
Prostě často vytírám v té "zouvací" části.
A na svou obranu musím dodat, že i my rodičové se sem při odchodu obujeme a pak vyběhnem přes celý byt pro zapomenuté brýle, telefon, svačinu, klíče od auta, podprsenku, cokoli...

3 Čerf Čerf | E-mail | Web | 13. května 2014 v 17:04 | Reagovat

Taková matka je, myslím, pro každé svobodomyslné dítě požehnáním. Zakazovat jen to, co si zákaz opravdu zaslouží, pochopitelným způsobem to vysvětlit a pak na tom ovšem trvat. Je to mnohem náročnější cesta, protože nejjednodušší je vždy zakázat šmahem vše, co jde.

4 Taychi Taychi | E-mail | Web | 13. května 2014 v 21:59 | Reagovat

Vyzouvání bot je u nás zásadně na chodbě před bytem. Ale jelikož jsem vždycky první , kdo přichází domů, poslední, kdo odchází, tak často se obouvám a zouvám na koberci v předsíni. Stejně si to vždycky vysávám sama, tak proč ne.

Některé zákazy jsou vyloženě o buzerování a snaze prosadit si svou a být pánem. Myslím, že na tvém povolování není nic špatného.

S těmi holuby: Náš učitel přírodopisu nám jednou řekl svoji teorii, že dítě holuby pojídá a jelikož jsou tam často zneškodněné fujtajbl věci, tak si tímto vlastně cvičí imunitu. Ono vychovat si kytičku, kterou nepustíš mhdéčkem ani do školky, aby nechytla bacila, je to nejhorší, co se může udělat. :-D

5 necroparanoia necroparanoia | E-mail | Web | 13. května 2014 v 23:17 | Reagovat

To je hezký :) jako malá jsem to měla stejně a musím uznat že se ze mě nestal feťák, vrah ani deviant, ikdyž jsem si v autobusech mohla klekat na sedačky, mačkat čudlíky, sbírat klacíky a jedla jsem většinou v pokoji na zemi :D

6 Bloud. Well Bloud. Bloud. Well Bloud. | E-mail | Web | 15. května 2014 v 14:59 | Reagovat

A co na to říká tvoje maminka?:)

7 Vyděšená prvorodička Vyděšená prvorodička | Web | 16. května 2014 v 10:53 | Reagovat

[6]: No co by? Babeto, fuj je to!

8 Verča Verča | Web | 16. května 2014 v 23:15 | Reagovat

Dopřát dítěti svobodu tak, aby bylo v bezpečí a vychované, tomu říkám umění být matkou.

9 Martinius Martinius | Web | 23. května 2014 v 8:37 | Reagovat

Jsem zastáncem spíše liberální výchovy.. tak to bylo praktikováno na mě (ale má to svoje mouchy :) )

10 Alue Alue | Web | 30. srpna 2014 v 17:37 | Reagovat

Rostla jsem odmala jako dřevo v lese... S odstupem času jsem za to fakt ráda, že mě nechali žít a mohla jsem si dělat svoje. Byla jsem hodné dítě, držela se vytyčených hranic a všechno ostatní bylo čistě na mě. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama