Tak i tak Aneb Gravidita komparativní

28. ledna 2015 v 10:59 | Vyděšená prvorodička
Oukej, tak už jsem tedy matadorka, žádnej zelenáč. Jo, mluvím o mateřství.
Je to zvláštní, neexistuje moc odvětví, kde platí, že jediná zkušenost rovná se dostatečná kompetence, a dvě zkušenosti, to už je téměř vrcholo profesionality.
Uznejte, personalisti by se za břicha popadali, kdybyste si to dovolili v profesním životopisu. Ale pro matky s dětma (oprava, dítětem, počet jeden kus), nebo prvorodičky čekatelky jsem skoro Matka guru.


A přesto pořád stejně Vyděšená. Prvorodička se dvěma zářezy na pažbě.

Ze svého nově nabytého postu si ovšem můžu dovolit malé srovnání, které vám "jednodětky" prostě nenabídnou.

Jak probíhala moje těhotenství?

Babeta v břiše:
Naprosto přesně můžu popsat kde, kdy a jak byla počata.

Indián v břiše:
Ticho po pěšině. Kdyby mi doktorka řekla, že na mě sestoupil duch svatý, klidně jí to odkývám.

BvB:
Pipinu jsem čekala. Všichni (rozuměj všechny) v rodině rodí první holky.

IvB:
Pindíka jsem ovšem nečekala ani trochu. Tytéž rodinné matky totiž rodí holky i napodruhé. Kam až kolektivní paměť sahá. Pouze jediný příbuzný (chlap), povil kluka už na druhý pokus. Jednak asi silný geny jeho ženy a jednak byl vždycky divnej.

BvB:
Připadala jsem si, že ani nejsem těhotná. Teda až na bolesti zad. Ty jsem ale přičítala tomu, že jsem skončila s tancem, a ochabujou mi svaly (už jsem to párkrát zažila, a prostě potřebuju zpevňovat, abych se unesla...)
Běhala jsem po městě, po kávičkách, srovnal se mi tlak, dobře jsem spala.

IvB:
Od samého začátku mě bolela pánev jak blázen. Jako by si tělo řeklo: "Ok, je to tady zase, ale už vím, jak to mám přeskládat, aby prcek měl kudy vylézt, tak radši začnu pomalu povolovat vazy už teď, ať pak stíhám..." No a díky tomu jsem naprosto pochopila artritické stařenky po výměně kloubů, když se z křesla zvedají směšně dlouho, při vstávání z postele si nohy posouvají rukama, a sednout si v tramvaji vyžaduje daleko víc času, než vám šalinfíra dopřeje, než se s cinkotem rozjede.
Ale záda, ty mě pro změnu nebolely vůbec.
Jen jsem byla pořád unavená, jak když děláte dvanáctky dva týdny v kuse. Pak doma na gauči přemýšlíte, jestli ten chleba fakt potřebujete, protože na jednu stranu nemáte doma nic, ale vůbec nic k jídlu, ale na druhou stranu to znamená se znovu oblíknout, a obout si boty, protože je venku mokro a bačkory jsou promokací (a navíc by se pak musela umýt podrážka a to je další práce navíc) a dojít celejch dvěstě metrů do krámu. Pak usoudíte, že to radši zaspíte, protože i zisk chleba zahrnuje negativum toho, že ho budete muset ukrojit a namazat. Ach ta námaha. Na to vám se*e pes.
Tlak jsem měla tak legračně nízkej, až se pobaveně dívala i doktorka, a ptala se mě, jestli náhodou neztrácím vědomí.
Když jsem se v noci probudila Indianovým skotačením na močovém měchýři, už jsem pak nezabrala. Takže vstávačka ve čtvrt na čtyři v noci (ne, opakuju, není to ráno) nic zvláštního.

BvB:
Porodnice za rohem, hekání doma do poslední chvilky, pak desetiminutová cesta taxíkem, a ještě chvilku hekat na sále. Pak smlouvání o tom, jestli budu tlačit nebo nebudu (já tvrdila, že už to stačilo, že na to dlabu a jdu na kafe, ale porodní asistentka trvala na tom, že to musíme dodělat, když jsme už začaly), a tradá, za dvě hoďky od příchodu na oddělení krásný malinký vyžehlený miminko.

IvB:
Porodnice přes třicet kiláků, nepravidelný kontrakce, takže hekání doma, hekání v autě (ale nenápadně, abych nestresovala muže), pak smlouvání s doktorem (jo mimochodem, můj první doktor chlap v životě. A bylo mi to úplně jedno.) o tom, že má zkrátit vstupní vyšetření. Dal na mě a dobře udělal. Za půl hodiny po příchodu na oddělení fialově flekatý šišatý miminko.

Jako matka profesionálka musím říct, že ačkoli bylo každé těhotenství jiné, řešila jsem obě stejně. Byla jsem v klidu. Snažila se nic moc neřešit a být nad věcí.
V Babetině případě kvůli tomu, že je rozbombardovný byt kvůli stavbě kuchyně (ale jako že se brousí parkety a já musím v deset ráno z domu s pokynem nevracet se před desátou večer), kdy jeden nikdy nevěděl, jestli poteče voda, bude svítit světlo, kdy se vařilo na dvouplotýnce na konferenčním stolku v obýváku, a to ještě jenom v jednom hrnci. Chápejte, snižování spotřeby nádobí, když jeden neví, jestli poteče voda...
A v Indiho případě zase zařizování ložnice. Zní to banálně, ale vystěhovat celý zabydlený pokoj do dvou zbylých místností obývaných třemi lidmi (a břichem navíc) tak, aby se dalo hnout, a nedejbože i žehlit, je pěkná prekérka. Nehledě na takový ten klasický diskomfort jako prach a tlučení do zdí a cizí lidi se štaflema, a pytle cementu uprostřed kuchyně...A taky to břicho, že jo.

Teď hlásím, že po třech letech mám obklad za linkou, smontované všechny kuchyňské skříňky a dokonce i dvířka na špajzu.
A po dvou měsících máme ložnici, s postelemi, kobercem, azuuuurovou výmalbou a pozor.......tramtadadá! Skříní!
(sice kvůli tomu vystěhoval muž celou dílnu plnou harampádí do všech místností, čímž mi zabordelil pracně poporodně vygruntovaný byt - mimochodem, babička Dáma mi kachličky na záchodě vypucovat nepřijela...)

A já? S nadhledem sobě vlastním se snažím nezcvoknout. Neb jedno z dětí má prdíky, a to druhé první pubertu....
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Egoped Egoped | E-mail | Web | 28. ledna 2015 v 11:44 | Reagovat

"Tlak jsem měla tak legračně nízkej, až se pobaveně dívala i doktorka, a ptala se mě, jestli náhodou neztrácím vědomí" - tohle mě fakt rozesmálo :)

Koukám, že jsem tu "pár dní" nebyl a ono už je na světš druhé dítě! Opožděně gratuluji k šišatému miminku a doufám, že se už stihlo narovnat :)

2 Aliwien Aliwien | E-mail | Web | 28. ledna 2015 v 13:55 | Reagovat

Moc hezky napsáno,  poobavila jsem se a přeji jen samé krásné zážitky s oběma ratolestmi.

3 Hana Hávová Hana Hávová | Web | 28. ledna 2015 v 15:17 | Reagovat

Já to absolvovala tři krát, z toho jednou to bylo 2 v 1 ( čili dvojčata ). Už se těším až s dvojčatama začne mávat naplno puberta. Už teď to s nima začíná mlátit a občas jsou na přesdržku.

4 vztahy vztahy | Web | 28. ledna 2015 v 15:21 | Reagovat

Už se těším, až budu mít Váš nadhled. zatím se vše u nás začíná pouze usazovat :-) 18, 2 a šest měsíců :-)

5 Verča Verča | E-mail | Web | 29. ledna 2015 v 15:10 | Reagovat

A právě díky prvorodiččímu nadhledu a humoru to tady tak miluju.

P.S Prozradíš nám Indiho jméno? Mám totiž velkou zálibu ve jménech, (někdo by možná řekl úchylku, ale záliba zní lépe:-D). Na druhou stranu jsem tvor anonymiturespektující, takže i Indiana je fajn.:-)

6 Vyděšená prvorodička Vyděšená prvorodička | Web | 30. ledna 2015 v 11:25 | Reagovat

[1]: Absence na oblíbeném blogu se nevyplácí! Jinak věta o tlaku není žádná autorská licence, alebrž skutečně reálná citace. Musím říct, že mě taky rozesmála, ačkoli třikrát error na tlakoměru a finální výsledek 72/45 mě krapet vyděsil. A Indi je šišatec pořád, a vypadá to, že to jen tak nesplaskne.

7 Vyděšená prvorodička Vyděšená prvorodička | Web | 30. ledna 2015 v 11:26 | Reagovat

[3]: Tříletá puberta je s čerstvým nemluvněm peklíčko, už se nemůžu dočkat té adolescentní.

8 Vyděšená prvorodička Vyděšená prvorodička | Web | 30. ledna 2015 v 11:26 | Reagovat

[5]: A to ještě nevíš, že ani Babeta není ve skutečnosti Babeta...

9 Verča Verča | E-mail | Web | 30. ledna 2015 v 18:05 | Reagovat

[8]: Tušila jsem, ale myslela jsem, že je to nějaká zkomolenina třeba Barbory.:-D Na druhou stranu, v dnešní době budovat si jakousi pseudooriginalitu, (neb originální jsme dle mého názoru i se jmény Jakub, jan, Tereza či Eliška), by snad i Indiana, jakož to skutečné jméno, prošel.:-)

10 Inge Inge | 30. ledna 2015 v 19:26 | Reagovat

Ty už to máš za sebou! Gratulujem! :-) Opäť skvelé čítanie! Ja som všetko stihla pripraviť, môzem rodiť ;-) Môj muž ľahol :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama