Já na bráchu Aneb Motolová

24. února 2015 v 21:52 | Vyděšená prvorodička
Je hezké vidět, jak sourozenci chtějí sdílet stejné zážitky.
Aby ani jeden nebyl o nic ochuzen, snaží se dvojitá prvorodička vyhovět jim všelijak.

Babetka si usmyslela, že je taky miminko.
Oukej, takže teď polovinu dne místo jejího klasického štěbetání poslouchám jednoslovné odpovědi: "E-gúú"
Stejně tak ji musím zásobovat historkami o tom, co dělala nebo nedělala, když byla nemluvnětem.

A večer, po obligátní pohádce (Krtek a Vánoce už jsem odmítla číst, protože Breberka ho umí zpaměti, a já nemůžu přeskakovat stránky. Jo, a taky mi dokončuje věty. Nebo odstavce. A nebo si dokonce střihne pár stránek úplně sama, a to prvorodičku krapet demotivuje. A Včelí medvídky už taky máme za sebou. Ještě že o Ferdovi máme knížek několikero.), popadnu svou čtrnáctikilovou prvorozenou a musím ji chovat jako miminko, a až ta sekýrnice začně namítat, že jí mrznou nožičky, a můžu ji položit do postele.

Paráda.

Indy asi viděl, jak Babetě vycházím vstříc.
A asi se doslechl, že jeho ségra byla už jako pětitýdenní na chirurgii v Motole. A chtěl si to taky zkusit.
Proto psíma očima donutil paní doktorku, aby mi napsala doporučení, a my si mohli udělat výlet do nemocnice, aby mu tamní chirurgové opravili hlavu do správného tvaru. Víte, jak jsem psala o chlapáckých boulích po porodu? Pediatrička mě vyděsila tím, že pokud se to nevstřebá ("Jsou ty boule menší, pani prvorodičko?" "Nejsou. -polk- počátek vyděšení), zůstane Indiana šišatcem až do konce života. (polk, vrchol vyděšení)

V Motole jsem se už na dětské chirurgii pohybovala jako starý mazák (však jsme tam s Babetkou musely být asi pětadvacetkrát). Mladý pan doktor mě moc neuklidnil.
"No, to je teda dost veliký. Ale já do toho píchat nebudu. Ono by to mohlo dost týct, víte. A není to úplně bezpečný...Já vás pošlu k neurochirurgům, ať si to rozhodnou voni, jo?" ---prvorodičce se vybavila nějaká scéna z filmu, kde dělají lobotomii. A trošku se jí podlomila kolena.

Před ambulancí neurochirurgie mě zastavila sestřička se sdělením, že dneska neordinují, a poslala mě na lůžkové oddělení (scéna s lobotomií se vrátila. A přidala se druhá, kdy je nějaký chudák připoután k lůžku popruhy. Skoro jsem si říkala, že se tomu kolabsu, co se blížil, nebudu bránit)
A s milým úsměvem mi ta sestřička popsala cestu. Něco ve stylu: dvě patra nahoru, pak výtahem tři dolů do suterénu, za prvními dveřmi odbočíte doleva, kolem vývěsky pohřební služby, pak dveřma s nápisem personál, tam přes chodbu a na konci se dvakrát otočíte dokola, a půjdete za prvním bílým pláštěm tak dlouho, dokud neminete toalety, a pak podle šipek až k dveřím oddělení.
Ale trefila jsem to napoprvé. Kolem dost rodičů. A děti. Zavázané hlavy. Nic moc pocit. Další mladý doktor. Ale tenhle byl o poznání nadšenější, než ten na chirurgii.
"Týjo, to je dobrý. No, to je hezký. Nebojte, to punknem a bude to v klidu. Ale je to fakt velký. A takový symetrický, na obou stranách. To je jak kdyby mu rašily rohy. To se jen tak nevidí. Jé. a mohl bych si to vyfotit? Jako, nebojte, jenom abych to mohl ukázat kolegům, to je fakt bomba."
Lupnul Indianovi něco proti bolesti (i když všichni víme, že je to hrdina, že), povolal dostatek sestřiček (jednak aby se pochlubil šišounem, co se jen tak nevidí, a jednak, když viděl, že s mou asistencí nemůže moc počítat), a vyšoupnul mě pro jistotu ze dveří.
Poslední z povolaných asistentek mě radši poslala sednout. Měnila jsem barvy jak semafor a ano, nebylo mi vůbec dobře.
Ale neomdlela jsem.

Za chvilku vedle mě totiž seděl chlapeček. Tak osm let. Evidentně se nudil.
"Vy jste tady s tím miminkem?"
--hm--
"A je to holka nebo kluk?"
--kluk--
"A co se mu stalo?"
--krátké vysvětlení--
"A víte, co se stalo mně? Mě přejelo auto!"

No, byl v pohodě, jen musel jezdit po vyšetřeních a to ho moc nebavilo. A já jsem si říkala, proč bych omdlívala, když Indianovi JENOM píchaj do boulí na lebce.
Indy to vzal statečně. Tedy, po anestetiku byl krapet grogy. Jojo, první droga v životě sebere každýho. Byl mimo asi hodinu, a já musela sedět na oddělení, než se probere. (a doktor prej, že mu toho dal kapičku, a že bude do dvaceti minut ready. Ale věřte dealerovi, že?)

Za doměnu jsem musela do Motola už jen jednou, a doma mám teď dvě děti s kulatýma hlavama, jupí!
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 userka userka | E-mail | Web | 24. února 2015 v 22:52 | Reagovat

Pane jo! Ty tvoje představy z toho článku dělají přímo horor!

2 Bloud. Well Bloud. Bloud. Well Bloud. | E-mail | Web | 26. února 2015 v 19:15 | Reagovat

Asi by anesteziologové měli dealovat drogy i prvorodičkám:)

3 Vyděšená prvorodička Vyděšená prvorodička | Web | 27. února 2015 v 8:05 | Reagovat

[2]: Aspoň ty povolený. Je fakt, že panáka bych brala všema deseti. Aspoň vím, co přibalit do baťůžku, až (nebo spíš jestli!) tam vyrazíme příště.

4 Verča Verča | E-mail | 28. února 2015 v 21:21 | Reagovat

Teď si připadám jako totální necita - namísto děsu mě jímá čirý smích.:-D

5 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 21. září 2016 v 0:17 | Reagovat

Je to celý dobrý, ale u věty "aby se pochlubil šišounem" už jsem se rozchechtala nahlas. :-D Tak jsem asi Doktorka bez srdce. :D

6 Erica Erica | Web | Čtvrtek v 3:49 | Reagovat

Ako sa dostať zdarma iPhone6? Veľmi jednoduché! Detailov WEB!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama