Telegraficky Aneb Obě ruce volné

20. února 2015 v 13:42 | Vyděšená prvorodička
Už více než měsíc jsme čtyřčlennou domácností.
A musím říct, uteklo to. Přičítám to tomu, že prvorodiččí čas se teď nedělí na pracovní týden a víkend, nebo snad na jednotlivé dny, ale na dvouhodinové bloky.



Ze svých bujarých studentských let si ještě pamatuju slévací dny (ne, že jsem zaměstnanec slévárny, nebo že se zleju jako dobytek, ačkoli většinou se to s tím tak trochu pojilo...) Když totiž člověk nespí, různé dny se mu slejí v jeden.
Doba, kdy jsem byla vyděšenou nikoli prvorodičkou, ale studentkou, měla tu výhodu, že po několika slévacích dnech většinou následoval minimálně jeden rekonvalescenčí, kdy jsem měla možnost se dát trochu dohromady.
Teď si takový luxus nemůžu dovolit. Proto mě berte s rezervou, když vám v pondělí vyprávím o pátku a sveřepě při tom říkám: včera.
Ale vybavena zkušeností z předchozím nemluvnětem, neberu to nijak tragicky, a opakuju si mantru: No, a co, nemusím spát každej tejden!

Dlužno dodat, že Indiana zatím plní všechny klučičí stereotypy, které jsem od zkušenějších zaslechla.
Kluci víc trpí na prdíky. Pravda.
Ani ty hektolitry fenyklového čaje, kterými se prolévám, na tom nic nemění. Takže dítko buď spí, nebo brečí. Poměr jedna ku jedné.
Kluci jsou mamánci. Pravda.
Indy spí. V mámině náruči. Výhradně. Pouze v noci je zaškrcen v zavinovačce a zdrchaná rodička nedbá jeho protestů a plácne ho do kočárku.

Abyste rozměli, náš malý muž samozřejmě postýlku má, ale v zájmu tatínkového a Babetového přísunu spánku jsme byli odveleni na dobu neurčitou do obýváku na kanape.
Tedy, maminka na kanape, a synáček do korby kočárku na zem.

A jelikož Indy spí přes den (kvůli prdíkům) v maminčině náruči, prvorodičce se nedostává volných rukou.
Ó, blaho v divočině u Velké medvědice, kde rukou na poponášení Indiána bylo několikero. A dokonce i rukou na patlání plastelínových velbloudů pro Babetku. A ještě dokonce i nějaké ruce zbyly, aby háčkovaly dečku v modrých barvách (aby nemusel spinkat v té fialové, co je původně Breberčina televizně-válecí.

Teď v Praze můj den vypadá tak, že jednou rukou drndám Íju, druhou potlapkávám s Babetiným slonem ( "Ty si hlaj se slonem, a já si budu hlát se sovičkou. Ahoj slone, co děláš? Můžu se na tobě svozit?"), třetí rukou míchám polévku, čtvrtou vytahuju prádlo z pračky a pátou vylévám nočník.
A stejně mi ještě alespoň dvě chybí.

Třeba abych mohla napsat blog o tom, jak mé tričko zaskočilo (dokonce několikrát), že kluci čůraj všemi směry...
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Bloud. Well Bloud. Bloud. Well Bloud. | E-mail | Web | 20. února 2015 v 13:59 | Reagovat

..a zpíváš u toho Indianovi čůrací písničku od Kašpárka v rohlíku?:)

2 leani leani | E-mail | Web | 20. února 2015 v 17:48 | Reagovat

ach ta poslední věta :D (už se teda těším na svoje :D )

3 Romana píše... Romana píše... | Web | 20. února 2015 v 19:02 | Reagovat

Ano, každá mamka ví, že s dětmi je občas pěkná „legrace“ a rukou by bylo potřeba hned několikero. Hezky napsané, pobavila jsem se, díky!

4 userka userka | E-mail | Web | 20. února 2015 v 19:08 | Reagovat

Škoda že jednu ruku nemáš vyhrazenou jenom pro blog! :)

5 Čerf Čerf | E-mail | Web | 21. února 2015 v 20:28 | Reagovat

V budhistických chrámech jsem viděl několik "tisícirukých" soch, takže by to mohla být inspirace :-). Držím palce, ať vše vychází.

6 necroparanoia necroparanoia | E-mail | Web | 22. února 2015 v 22:23 | Reagovat

Děti nemám a i tak si říkám, že potřebuju někdy další ruce. Kolik jich budu ještě potřebovat, až budu mít děti? :D

7 Vyděšená prvorodička Vyděšená prvorodička | Web | 23. února 2015 v 18:18 | Reagovat

[6]: Víc!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama