Syndrom druhého potomka Aneb Fotoalbum

16. března 2015 v 9:50 | Vyděšená prvorodička
Kdesi kdysi v hlubinách internetu jsem narazila na seznam příkoří, která vnímá druhorozené (nebo třetirozené, zkrátka ne-první) dítko v rodině.
Pro jistotu jsem se optala muže, jelikož jemu se přihodil starší sourozenec, a on mi většinu bodů potvrdil.
Prvorodička už tenkrát tvrdila, že ona to tak ale nenechá, a případnému sourozenci dopřeje totéž, co prvorozené Brebeře.


Začínám si uvědomovat, že to, co jsem si přeložila jako doživotní traumíčka, je prostě jen obvyklý vývoj v rodině.

Přesto zkouším zapracovat na určitých změnách.

Položka 1: Mladší sourozenec nikdy nemá tolik fotek, co prvorozený.
Breberka zabírá v mém kompjůtru celkem dost virtuálního prostoru. B. v porodnici, B. poprvé doma z porodnice, B. řvoucí, B. spící, s dudlíkem, bez dudlíku, v nových dupačkách, s maminkou, s tatínkem, v kočárku na jedné procházce, na druhé, na třetí, v autosedačce....krát několik snímků, než se povede ten správný záběr, který se hodí k vyvolání do fotoalba.
A Indy? Záběr v porodnici (s těma chňapacíma nůžkama na konci pupkovýho pahejlu, celej oslizlej a fialovej), pak foto se ségrou doma a nazdar.
Navíc teď v rámci spravedlnosti v rodině a následného dělení při odlétávání z hnízda (jojo, plánuju si v dlouhodobých horizontech) přemýšlím, zda Indianovi zařídit vlastní fotoalbum, a obrázky se ségrou vyvolávat dvojitě, aby si nezáviděli.
Já jsem třeba byla potupně přidána do desek k mimičním fotkám svojí o hódně starší sestry, a po vytřídění obrazové dokumentace jsem se z domu stěhovala s pytlíkem fotek místo fotoalba. (Aha, tím si uvědomuju, že mám vlastně taky traumíčko mladšího sourozence...)

Ale nikdo ať mi nezkouší říct, že na takový starosti se*e pes! Všichni víme, že obrázky, které se ukrývají za ikonami někde v pc, si prohlédneme maximálně tehdy, když se pokoušíme najít deset let starou seminární práci, o které nemáme ponětí, kam jsme ji mohli uložit.
Nehledě na to, že, přes veškerou naši snahu, tak jednou za pět let o nějaká ta data přijdeme. CD se poškrábou, s externím diskem třísknem o zem, flashka se ztratí, složku definitvně odstraníme, soubor nelze zobrazit a podobně.

A navíc, není lepší bájo, než si v zimě po setmění zalézt s dítkem pod deku, a prohlížet si, jaký bylo vykulený a šišatý, když začalo objevovat svět. Šustit u toho stránkama a dovolit dítku, aby upatlaným prstíkem od čokolády místo večeře ukazovalo na jednotlivé snímky.
Navíc se při skládání alba může naprosto svobodně a v plné míře projevit Prvorodiččina kreativita, kterou (doufám) v době dospělosti moje děti ocení.


Položka 2: Mladšímu sourozenci se rodiče tolik nevěnují.
To podepíšu. Ve snaze nevyvolat v Bambuli žárlivost na prcka, snažím se s ní pobývat tak nějak intenzivněji. Většinou to vypadá tak, že si hrajem se stavebnicí, a Indy chudák leží vedle nás na zemi bez povšimnutí. (tedy, maminka po něm nenápadně pošilhává)
Plné pozornosti se mu dostává jen tehdy, když drahá spí, nebo je odpravena k babičce Dámě.
A nebo když se přesune do postele za tatínkem a dožaduje se krtečka v tabletu.
To pak pokoutně bavím Indíska ksichtíkama a říkačkama, jako jsem to dělala celé dny s Babetou, když byla v jeho věku.

Pevně doufám v to, že se mi podaří umístit prvorozenou do školky, abych pak plnou pozornost oběma dětem mohla rozdělit do půldenních bloků.
A taky proto, že si maličká čím dál častěji vzpomene, že by chtěla kamarádku.
"U babičky Dámy mám kamaláda. Je to Dominik. My si hlajeme spolu navzájem. Běháme do kopečka a z kopečka. Ale je to chapeček, to není kamaládka. To je kamalád. Ale já bych potšebovala nějakou kamaládku, mami."

Naposled, když si v parku vyhlídla dvě slečny, krapet přestřelila. Byly holt jiná liga. Bylo jim tak osm, a hrály schovku zapikávačku. (To Babetka neumí. Když jí holky řekly, že má pikat a počítat do dvaceti, odvětila -a rodičové byli v šoku z její geniality- že nemůže, protože umí jenom do deseti. A pak byla hned zapikaná. A příště taky, protože se z úkrytu prozradila hlasitým úúúúž!) Ani honička "na babu" nebyla lepší. To taky doma netrénujem. Navíc prostě osmiletý jsou prostě rychlejší.
Byla z toho smutná, když si holky vylezly na strom o odmítly si s ní hrát.
Proto jí stůj co stůj musím najít kamarády. Pokud bude štěstěna (a adekvátní počet dětí) při mně, bude to hned ve vedlejším baráku a na celé dopoledne po pět dní v týdnu.


Tak nám držte palce, příští týden to jdem omrknout. Sice se dalších patnáct let nevyspím do devíti, ale za kámošky ve školce a víc času pro Indyho to stojí!
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Maila Maila | Web | 16. března 2015 v 11:06 | Reagovat

Hmm, to s těma fotkama znám:D jednou jsem jako malá obrečela, že mám o dost míň fotek než moje starší ségra:D mrzí mě to do teď, ale co, už s tím nic nenadělám:)

2 Bloud. Well Bloud Bloud. Well Bloud | E-mail | Web | 16. března 2015 v 13:01 | Reagovat

Fotky vyvolávat trojitě, ať ti doma něco zbyde! :)

3 hare hare | E-mail | 16. března 2015 v 14:45 | Reagovat

Já a moje sestra jsme měly opačný problém - jsme dvojčata, ale máme dva mladší bratry. O pitomé fotky nám naštěstí nejde, foťáku stejně mamka propadla  až u bráchů, takže na většině fotkách jsou oni sami nebo celá rodina. Ale naší mamce, která má navíc slabost pro kluky, jsme se už v 5ti letech jednoduše omrzely. A je hnusné vidět, jak i náš první brácha, kterej až do narození druhého bráchy byl "miláček rodiny", v den narození nejmladšího byl rázem "No jo, ten je už velkej..." a i když nejmladší je dnes o dost starší než my tři v době, kdy jsme u rodičů šli do pozadí, pořád je to "miminko", okolo kterého obíhá i Slunce. Nikdy jsem nechápala, proč se matky bojí, že druhé dítě nebudou mít rády jako to první, když já vyrůstala s tím, že starší dítě se nejrychleji rodičům omrzí a celý život si pak nese pocit, že ho z rodiny vyhodili mladší sourozenci (kteří mají u rodičů postavení takové, že poroučí všem sourozencům i rodičům samotným).

4 Vyděšená prvorodička Vyděšená prvorodička | Web | 17. března 2015 v 7:06 | Reagovat

[2]: Jednou jsi mi komentovala výšku mateřské a teď radíš vyvolávat trojitě? Vtipálku! A plínky mi budou muset stačit virtuální? :)

5 Bloud. Well Bloud Bloud. Well Bloud | E-mail | Web | 17. března 2015 v 12:16 | Reagovat

[4]: Asi byla tak "vysoká", že jsem to radši rovnou zapomněla :)

Tak já nevím!.)

6 Kosma Kosma | Web | 22. března 2015 v 0:02 | Reagovat

Jj, s těma málo fotkama u druhorozené jsi mi šáhla do svědomí! :-) Ale určitě budou aspoň výroční stálice: u narozeninového dortu se svíčkama a na místním maškarním bále! :-)

7 Fronésis Fronésis | 6. dubna 2015 v 19:54 | Reagovat

Pokud můžu poradit ještě z jiného úhlu, tak fotky vyvolávat jenom jednou. Za prvé je budou potřebovat rodiče poté, co děti vylétnou z hnízda (co by taky jinak v tom prázdném bytě celé dny dělali? V takové sentimentálnosti...); jednak děti to příliš neocení, protože se jim nelíbí, že je rodiče fotili bez oblečení a na nočníku atp. (Kromě toho některé děti, jako u nás doma, mají fotky tak rády, že je umějí nazpaměť a s sebou je potřebovat nebudou.)
Co je ale horší než jakékoli fotky, je ten stereotyp, od kterého byl odvozen tento článek. Totiž že druhorozené (a dál) dítě je na tom celkově hůř. Ono je to totiž naopak, je na tom celkově lépe, právě proto, že se rodiče bojí, aby ho nezanedbali... Takže dostává prakticky všechno. A potvrdili by to statisíce prvorozených lidí, kteří naopak utrpěli mladšího sourozence. Možná, že to zveličuji a že to není pravidlem, ale vsadila bych se, že pokud se narodí dvě děti rodičům, kteří byli oba druhorození, tak je to TEPRVE peklo pro prvorozeného - a tím víc rodiče nadržují druhorozenému, zatímco ten starší tím trpí.
Takže spíš pozor na to, aby nebyla vina za jakoukoli pitomost svalována na prvorozeného, protože ve většině případů za to skutečně může ten mladší, který z toho vyvázne bez poskvrnky, zatímco prvorozený si z toho odnáší věčná traumata! (o=0

8 Vyděšená prvorodička Vyděšená prvorodička | Web | 7. dubna 2015 v 10:47 | Reagovat

[7]: Jak jsem psala, zatím mám pocit, že druhorozeného malinko hážu na druhou kolej, ačkoli jsme (ano, oba rodičové) z druhorozeného vrhu.
A co se fotek týče, já třeba miluju obrázky ze svých prvních narozenin a fotku s prstem v nose mám na čestné nástěnce v kuchyni.
Jen k tomu musí uzrát čas, aby člověk chtěl svoje fotky z dětství tak nějak vlastnit nepřetržitě. Zalepené ve vkusném albu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama