Hrom aby do toho Aneb Svátky jara

8. dubna 2015 v 12:23 | Vyděšená prvorodička
Znáte to, když po nějakém fiasku zpětně vyhodnocujete, kde se stala chyba?
Začalo to tím, že jsem nestihla došít Babetě šaty. Ale popořádku...



Velikonoční víkend nás už v pátek nalákal sluníčkem (a nemovitostí k prodeji) k výletu na zapůjčenou chajdaloupku.
Sbalila jsem děti, muže, tajnou Indianovu obálku s přilepšením do kolíbky od babičky (protože co čert něchtěl, poslední korunky z mateřské jsem vyměnila za obrkrabici sunaru - ano, už zase nekojím, a muž hotovost vyměnil za služby spřátelené keramičky. Nebylo tedy na benzin. Indy, promiň, bankovku na tajné místo co nejrychleji vrátíme) a vyrazili jsme směr Slapy.

Domeček k prodeji byl útulný, čistý, nezařízený, s výhledem na vodu, zahrádkou, zasklenou teráskou....a vhodný tak pro hobity. Škoda.

Prvorodička tedy napřela své kreativní síly nikoli směrem k zabydlování potenciálního nového letního sídla, ale k setí mrkve, hrášku a špenátu na půjčeném.

Idylka, říkáte si. Jo. Já jsem si to taky myslela. Ve chvilkách, kdy byla Babeta zcela zaujata sázením utržených sedmikrásek do květináčků s pískem, a Indián zcela paralyzován množstvím venkovního kyslíku a odfukoval v kočárku, jsem se pustila do šití jarních šatiček "na lítačku" (Velká medvědice by řekla Hopsafraku) své rozmilé.

Posedávala jsem na sluníčku, jehla mi v ruce poskakovala, po očku jsem pošilhávala po té hromadě práce, co je potřeba co nejdřív udělat a vymýšlela plány, jak to všechno časově co nejlépe zkoordinovat, aby to bylo hotové ideálně ihned.

Jsem v šití stále začátečnice, nicméně hrubá stavba byla hotová rychle, ale když jsem se dostalak omítce, zjistila jsem, že obšívat kulaté kapsy nahusto bavlnkou do flísu není žádná sranda. Trvá to dlouho, vyšívací jehla nechce dvěma vrstvami projít, a vyšívání kytiček (aby jako byla B. kočka, žejo?) už byla úplná pitomost. Deadline odjezdu (a převlečení B. z pískovacích tepláků do nových šatek stále v nedohlednu) se blížil.

Přišila jsem jen jednu kapsu, zamyslela se, koukla na hodinky, zanadávala jsem si, že jsem nevzala žádné babetí hodobóžové oblečení (když je ta velikonoční neděle, a jedem hned k babičce Dámě), kartáčkem na zuby opucovala zablácené sněhulky a ušpiněnou bundu.
Zabalila jsem kočár, jídlo z ledničky, tepláčky, novou knížku o krtečkovi, všechno naskládala do auta, vypnula jsem vodu a čekala, až muž dopije odpolední kávičku, abychom mohli vyrazit k prarodičům.
Když ta pravá chvíle nastala (asi o hodinu později, než byl můj původní plán s lehkou časovou rezervvou), popadla jsem přebalovací tašku, Indianí sedačku, Breberku za ruku a nakázala mužovi zhasnout a pozamykat.

Asi po patnácti kilometrech jsme zjistili, že nemáme muží batoh. S telefonem, s řidičákem (Velikonočně-nedělní policejní akce, sic!), s občankou, nabíječkou a bačkorkama. Když mě viděl ověšenou jak vánoční stromeček, myslel si, že beru i jeho bagáž. Nicméně já měla hodně dětí, a málo rukou a proto jsem mu batůžek připravila na kanape ve světnici, kam musel jít zhasnout (nehledě na to, že o svoje zavazadla se drahý stará sám, co svět světem stojí).
Takže jsme se vraceli, nabrali zpoždění a pomalu se začal přibližovat čas Indianího hladu.
Převařenou vodu v termosce jsem měla. Lahev taky. Ale mlíko chybělo. Celou pikslu jsem nechala v chaloupce, abych nemusela vozit ten bílý prášek sem a tam po republice, a jak víme, doma mě čekala ještě obrkrabice chemky, takže hladem jistě nepojde.

K babičce jsme dorazili s více než hodinovým zpožděním, při zastavení auta Indy začal řvát jako na lesy (zatím ne hladem, ale tím, že jsme ho probudili)
Muž se nabídl, že Breberku zahodí u babičky sám, a já zatím konejšila Indiána dudlíkem (ale prokoukl mě, že to není mlíko, a řval spokojeně dál).
Začala jsem být nervózní, jak je možný, že se ještě nevrací, a v duchu spílala Babičce Dámě, že ho nahoře zdržuje, ačkoli musí vědět, že mám řvoucí dítě v autě.

Babička totiž celý den vařila hodobóžovou večeři, a když zjistila, že se nezdržíme, musela nám ji nabalit do krabiček. Osmi. Maso zvlášt, šťávu zvlášť, dvoje zelí, knedlíky, polívku, kus mazance (u kterého asi pět minut řešila, jestli ho může zakrojit, když je čerstvě vytažený z trouby. Zakrojila, a zdrcnul se.)

Děda nervózní, že nechci nahoru, babička nervózní, že nemůže najít odpovídající počet krabiček, tatíněk nervózní, že spěchá, já nervózní ze řvoucího nemluvněte, Babeta proto, že nechápala, co se děje, Indy z toho, že ani nejedeme, ani nekrmíme.

Doma jsem pak chytla hysterák, že jsem matka k ničemu, že bych na sebe měla poslat sociálku sama, když ani nejsem schopná mít po ruce mlíko pro prcka, pošlu Babetu k babičce v pokecaných teplákách a mikině od písku, a ještě navíc zkazím velikonoční neděli všem okolo.

No drámo. Muž mě konejšil, že se nic nestalo, a pak konejšil po telefonu ještě svou matinku, že jsme to nemysleli zle, pak jsme se s babičkou konejšili navzájem.

Lidi, já byla tááák ráda, když jsem večer lezla do postele, že ten den je už za náma!

A poučení pro příště?
Matko, vždycky přibal dětem slušné oblečení.
Matko, neodcházej z domu bez lahve a dávky mlíka navíc.
Matko, vždycky kontroluj před odjezdem počet dětí i zavazadel.
A nakonec, nedávej si deadline na ušití šatiček!
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 zuzana koubkova zuzana koubkova | Web | 8. dubna 2015 v 15:54 | Reagovat

Pobavila jsem se :-))))

2 Čerf Čerf | E-mail | Web | 8. dubna 2015 v 18:16 | Reagovat

Pro matku jsou poučení sepsána velmi přehledně: Matko sem, matko tam. Čistě jen abychom vyloučili možnou diskriminaci: Není tam taky nějaké "Otče!"? :-)

3 Vyděšená prvorodička Vyděšená prvorodička | Web | 8. dubna 2015 v 20:09 | Reagovat

[2]: To se nevylučuje! Otče, odnes si batoh do auta sám, a matko, zkontroluj otce, že si ho tam odnesl!

4 Čerf Čerf | E-mail | Web | 8. dubna 2015 v 20:41 | Reagovat

[3]: Výborně, přesně tak jsem si tu dělbu práce představoval! :-)

5 Vyděšená prvorodička Vyděšená prvorodička | Web | 8. dubna 2015 v 22:18 | Reagovat

[4]: A navíc, Velikonoce jsem zkazila JÁ, tudíž JÁ se z toho musím poučit. Můj drahý za nic nemůže, neboť přes moje zavazadla v obou rukách neviděl, že nemám JEHO batoh. A myslel si že mám. A já mu zapomněla říct, že nemám.
V prázdném autě zjistíte relativně rychle, že něco chybí, ale když jste naložení až po strop, jeden bágl namíň se nepozná...

6 surpan surpan | E-mail | Web | 8. dubna 2015 v 23:28 | Reagovat

Takže taková normálka, ne? :-D Důležité je, že se nim moc nekazilo a zvládla jsi to i s menšími problémy.
Nedovedu si představit, když nestíhám, že by vše klaplo jak má, většinou chytím na dálnici zácpu, pak si vzpomenu že jedu na svatbu a nemám sebou boty k obleku, tak ještě hledám obchod, kde něco seženu...je potřeba si poradit, ale mlíko navíc sebou ještě vozit nemusím :-)

7 Kerria Kerria | Web | 9. dubna 2015 v 21:40 | Reagovat

Nic si z toho nedělej. Celkem normální RV-čko. U nás probíhá obvykle v podobném duchu: Zatímco já před odjezdem systematicky všecko chystám a současně připravuju dům na naši nepřítomnost, manžel mi do tento systém narušuje přiblblými dotazy (jako např. Už si zavřela okna? Vyplas žehličku? Máš nabitý telefon? apod.). Poté manžel odkráčí k autu nesouce pouze své doklady a klíčky od auta...

8 userka userka | E-mail | Web | 9. dubna 2015 v 23:10 | Reagovat

Aspoň jsi doma ještě nemusela vařit ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama