Ve třinácti jsem měla o svém budoucím povolání jasno.
Neb žádný přírodovědný génius se ze mě neklubal, a ani cizí jazyky mi moc nešly.
Zato v obecním dramaťáku jsem excelovala. Toto mé přesvědčení přiživila ještě redaktorka Minut v regionech, nebo jak se tenkrát ten pořad na ČT jmenoval, když mi po představení vysekla poklonu ("A vy jste byla zvlášť dobrá!", mi rezonuje v hlavě dodnes, ačkoli jsem to nikdy nikomu nepřiznala, a do éteru se to taky nedostalo...), a jala se mě zpovídat o mých hereckých idolech.
Nicméně kariéra se mi tenkrát nerozjela, jelikož na HUDEBNĚ-dramatické konzervatoři nebyli na moje oslí hýkání vůbec zvědaví.
Ale já jsem se nevzdávala vidiny prken, co znamenají svět (protože jenom školními olympiádami z českého jazyka nemůže být živ člověk, a budoucí nájem se sám nezaplatí), ale taktéž na vysokých školách posléze došli k závěru, že talentu nemám dosti.
A dokonce opakovaně. Pravda, pokusů bylo jen tolik, kolik bys na prstech jedné ruky spočítal (a skoro žádné prsty by ti nezbyly), nicméně, verdikt byl jasný.
Herečka ze mě nebude.
Přispěla k tomu i nejlepší kamarádka, co mě známým představovala: Ho*no hérečka, ku*va je to, já to musím vědět, já s ňou žiju! - okřídlenou větou ze známého filmu, který jsme ani jedna neviděly celý, ale hláška se hodila. Zvlášť po těch neúspěších na akademiích múzických umění.
Takže jsem se vzdala hereckého snu, počala, a začala se chovat jako vzorná prvorodička. A následně dvojitá rodička.
A proč to všechno musíte vědět?
Babička Dáma mi teď do telefonu líčila, jak si Babeta hrála s kámošem Dominikem, a při nuceném rozloučení (chlapeček jel na výlet a babička s Babetkou musely jít vařit oběd), udělala má drahá dcera hysterickou scénu, a celou cestu domů v pláči vykřikovala na celou ulici, na všechny strany, a taky na všechny kolemjdoucí: "Skončil mi život! Můj život skončil!"
A já naprosto nechápu, po kom to to dítě má.
:D tak to by mě na ulici aspoň pobavila, na rozdíl od věčně vyřvávajících dětí, který chtějí nebo nechtějí to či to.