Co jste asi zapomněli Aneb Mateřství proplouvající

9. září 2015 v 10:16 | Vyděšená prvorodička
V době o mimino se starající, odplouvají některé zážitky prostě do ztracena. Dítko roste roste, a najednou jsou za vámi probdělé noci, prdíky, podělané plenky...a vy si jen říkáte, jací jste to museli být superrodiče, když jste to zvládali levou zadní (nebo oběma, někdy i s pomocnou končetinou drahé polovičky, nebo prarodičů.)


A najednou bum, narodí se další pískle a všechny ty vzpomínky se vrací v každodenních drobných připomínkách.

Na co jsem úplně zapomněla já? A co je mi každý den připomínáno?

Plánuj!
Čas rodičky se nedělí na ráno, odpoledne a večer. Ale na bloky spaní potomka, a to druhé.
Je třeba se postupně vtělit do pochodů robátka, a pak nežehrat na to, že vám prcek usnul zrovna ve chvíli, kdy chcete třeba jít na nákup.
Naopak. Musí se přesně vychytat ten okamžik, kdy je dítko natolik bdělé, aby neprotestovalo při oblékání (stejně trošku bude), a zároveň dost ospalé na to, aby usnulo před vchodem do krámu a nechalo vás v klidu nakoupit.
V opačném případě máte ne pytel, ale kamion blech, co se snaží přetranbsportovat se s kočáru k libovolnému regálu, a ulovit jakékoli zboží.
Ano, mimin nedělá rozdíly mezi pěnou na holení, bonbony, sýrem ani pytlem prášku na praní.

Zároveň musíte počítat s tím, kdy začne druhý spací blok, abyste si rozplánovali vaření, a nevystavovali pak vzpouzející se nenechavé nemluvně rozpálenému oleji, vroucí vodě nebo úplně ale úplně tupým nožům, co nestíháte nabrousit, neb drahoušek vás prostě nenechá.

Do toho všeho zasahují ještě pravidelné dvacetiminutovky miminčího jídla. Jako zlatý mlíko, fakt.

S tím souvisí: Uvař šlichtičku!
Dokud bylo robě plnokrevný savec, byl klid. Kojenecká voda, sunar, lahev, nazdar. Jenom ohlídat teplotu a správně se dopočítat sedmi odměrek.
Po letech zkušeností počítám nahlas, a nikoho neposlouchám (i utření Babetí prdky na nočníku musí počkat), protože u čísla tři se pravidelně ztrácím.

Ačkoli Indy ještě zuby neoplývá, dožaduje se samých mňamin.
Zase nastalo zapomenuté období krájení, vaření a mixování rozličných zelenin, které se mi místo do skleničky vždycky aspoň z části podaří přetransportovat na kuchyňskou linku, blbě zašroubuju víčko, a po otočení sklenice (aby se jako zavařila, a já nemusela vařit každý den, naopak, dopřála Indiánovi stejnou šlichtu alespoň několikrát po sobě), se mi vytlačí na linku ještě další polovina obsahu...

Taky se doma hromadí malé skleničky (ty s těma blbýma víčkama), protože i přes největší snahu občas odejdem na půl dne z domu bez oběda, nebo prostě špatně spočítám porce (ano, od čísla tři začínám mít problém), a pak musím zachraňovat koupeným příkrmem.
Skleničky se nevyhazují (však ony budou potřeba na další várku pyré), a proto doma vesele zaplňují spíž, linku, myčku, posléze tašku na sklo....až jsou vyexportovány do poplenice. Dlužno dodat, že v takovém množství, že se jich pak doma nedostává.

Jo, a lžičky. Ty akorát malinký, co se dobře vejdou do pusinky, těch je taky pořád málo. (pak Prvorodička zjistila, že nejen, že je jich nedostatek, ale i tím ohroženým množstvím si ráno míchá kafe...)

Umyj!
Říká se, že děti voní.
Ale taky smrdí. A to většinu času. Čistý a voňavý potomek je, stejně jako duha, jev krásný, krátký a rychle pomíjivý.
Do prvního jídla. I dřív.
Jak byla Babeta, tak i Indiana je vybaven pudem podělat se přesně ve chvíli, kdy je čerstvě vykoupán, přebalen a oblečen do čistého pyžamka.
Stejně tak prská žaludeční stráveninu v nejrůznějších okamžicích, často velmi pokoutně tak, aby mu ideálně všechno nateklo pod krk, nebo za ucho.
A mistrovstvím Indyho je ublinknout si na parkety a pak se přes tu šavli rovnou přeplazit. Aby si v tom jako porochňal.

Takže sumasumárum, děti voní, ale častěji smrdí jako bobek, nebo natrávený mlíko. (a můžete je mejt jak chcete)


Vyper!
A i kdybys prala každej den, stejně budeš mít málo plenek na utírání blitek, stejně ti tam ten flek od banánu zůstane, stejně se ti nepodaří vyprat obě ponožky v jedné várce...a navíc, stejně ti to hned ten holomek něčím pokydá!

Ukliď!
Rozházené hračky (které prcka stejně vůbec nezajímají a celý den rotuje mezi kabelem od počítače a dvd přehrávačem, co má spoustu čudlíků. Jo, s přestávkou na vysypávání odpadkového koše pod psacím stolem a žužláním kousku nitě, co sebral bůhvíkde.) prostě nemluvně neuklidí. Bůh zaplať to druhé - mluvně - , co už ví, kam která hračka patří, a že na večerníčka má nárok, jen když se všechny věci přesunou na místo jim učené.
Drobky jsou vítaným zdrojem zábavy, svačinek a vůbec jsou zdravé na získávání imunity, ale jako vocamcaď pocamcaď.
Takže Babeta drobí, Indy bleskově ochutnává a prvorodička běhá se smetákem a vysavačem a snaží se nepopojet na zapomenutém autíčku.

Těší mě jen to vědomí, že až se Indy vzdálí od podlahy (třeba v sedě nebo dokonce v běhu), miniaturní nepořádek ho přestane tolik zajímat.

Zabal!
A to na každou cestu ven, kdy hrozí probuzení dítka: plenku, ubrousky(!), dudlík, pití, křupky (pro delší cesty nezapomeň oběd a lžičku!), ale hlavně nějakou hračku. A mámo, prosimtě, nějakou neokoukanou.
A taky hadrovou plenku, ať si má co Indy hodit na hlavu, jinak je nevrlej.
Takže z toho zase plyne různá směs drobků, dudlíků a plenek ve všech kabelkách, včetně večerní, která se ke kočáru nedostala blíž než na tři metry.
A tyhle miminčí propriety se tam budou objevovat (z předchozí zkušenosti), ještě minimálně půl roků poté, co už vůbec nebudou potřeba.


Takže až si někdy zajdem na víno, a já vytáhnu z tašky rtěnku, plenku a pumpičku na kolo, vězte, že všechno je v pořádku, a já jsem jenom zase máma od mimina...
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 9. září 2015 v 19:48 | Reagovat

Hadrovou plínku nosím pořád, jednu máme v autě a mokré ubrousky jí dělají společnost :-)
Jo, taky jsem dneska koukala, že na zadním sedadle je skřípnutá papírová přebalovací podložka :-)
Mé nejmladší je sedm :-)
Nejstaršímu 16 a tuhle jsem ze staré kabelky vytáhla jeho dudlík, který jsem marně hledala a nakonec jsem musela koupit nový :-)
Ufff, jsem ráda, že jsem všechny tři dlouho kojila :-) Jinak se bojím, že bych ještě dnes našla někde zapadlou flašku se sunarem :-)
Díky za možnost přečíst si zas něco mile vtipného :-)

2 Čerf Čerf | E-mail | Web | 10. září 2015 v 8:17 | Reagovat

Moc hezky napsané, jako obyčejně! S nevtíravým vtipem a přitom pravdivě a upřímně.

3 userka userka | E-mail | Web | 10. září 2015 v 10:04 | Reagovat

:D to je hrozně náročná profese, tohleto!

4 Lenin Lenin | 10. září 2015 v 23:33 | Reagovat

Jsem se taky těšila, jak to dítě bude vonět. A přitom 80% dne smrdí tlejícím mlíkem, co se jí vždycky rozlije v podkrčních rýhách a tam si ona nenechá sahnout, takže to jde dolu až večer ve vaně. Vlastně voní jen po koupeli. Chviličku. Pak se jde najíst. A zase smrdí. Fuj.

Nedostatek plen, největší problém. Zajímavý ale je, že když všech 20 kousků vyperu a nažehlím, během prvních tří dnů jich 17 vypotřebuju a ty zbylý tři jsem schopná syslit další týden. Člověk v nouzi dokáže neuvěřitelné věci! :D

K bodu "zabal" se váže jedna funy story o tom, kteraj jsme z Prahy vyrazili do Dvora Králové, koupili si za 400 vstupenky do ZOO a těsně za branou zjistili, že přebalovací taška zůstala doma. Hahaha.

5 bludickka bludickka | E-mail | Web | 22. září 2015 v 22:14 | Reagovat

Poučný článek :) Až mi z toho šla hlava kolem :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama