Celý svět je na hraní! Aneb Sofistikovaná

22. října 2015 v 10:25 | Vyděšená prvorodička
Konec října se kvapem blíží a babička Dáma se co nevidět vytasí s otázkou, zda-li jsme už psali Ježíškovi.
A Prvorodička bude muset začít vymýšlet přání.


Nejen svá, ale celé rodiny.
Pak nastává druhé kolo u tatínka. A něco si musí schovat i pro sebe. Těžká to věc.

U dospělých se to dá ještě zmáknout. Holt nová pánev, nebo hever, to se hodí vždycky.

Ale vymyslet, jakou hračku má přinést Ježíšek mým dětem, to je oříšek.
Indy z Vánoc rozum mít nebude, a jedinou jeho štědrovečerní radostí bude zkonzumovat dostatečné množství balicího papíru a přiměřeně se uškrtit stuhou.

Babetka zase málokdy ocení sofistikované zábavičky.
První Vánoce zůstal naprosto nepovšimnut brouk, co hraje a otáčením políček na bříšku můžem skládat obrázky různých hmyzů. (a to jsem původně říkala, že věci, co vydávají zvuky, k nám domů nesmí)
Druhý rok drobný úspěch zaznamenal řehtací houpací koník (Prvorodička trošku doufala v dřevěnou klasiku. Aby pak byla odměněna plyšovou klisnou - asi -, včetně uzdy a třmenů). Breberka mě vytáčela řehtáním koně při večerních zprávách asi týden.
Zbytek času je ořem jen posunováno po pokoji, protože všude překáží.
Třetí Ježíšek v pořadí donesl vytouženou plastelínu. Tedy, její moderní variaci. Která sice disponuje množstvím vykrajovátek, vytlačovátek, vyvalovátek, pičičund a vyfikundací...., ale žirafu z ní prostě nevymodelujete.
Navíc na vzduchu tvrdne, takže se musí pečlivě uklízet (což, jak vám potvrdí každé tříleté dítě, je nuuuudááááá!), a navíc odrolené drobky na zemi píchaj jak blázen.

Každý rok tedy Babetu nejvíc potěšila nějaká krabice. A pak taky stuhy. Některé z nich máme doma pořád, protože dítko mé inteligentní nikdy ani trošku nenapadlo se na nich oběsit. (třikrát klepu na dřevo...)

Musím říct, že o krabice u nás doma není nouze. Empiricky mám vypozorovnáno, že krabice musí být v surovém stavu.

Z obalu na óóóbrtiskárnu jsem vyrobila domeček. Se střechou. S taškama. Okýnky. Fasádou z balicího papíru. Otevíracími dveřmi.
Na hraní byla použita asi pětkrát a od té doby se do ní uklízely hračky.
(Když jsem na hračky a knížky přitáhla z komory regál - co můj muž koupil nějak navíc, chápete to? Blbě změřit místnost 3x2 metry -, domeček se odebral do věčných lovišť)

Krabici od nejnovějšího kočáru jsem zase sofistikovaně rozřezala tak, aby se z něj stal stan. Taky jsem neuspěla. Na chvíli se tam odstěhovaly všechny hračky, moje(!) deka a polštář. Načež Babeta zkonstatovala, že nemá dveře.

Zato dneska mě zasypala urážkami (ty seš knedla, ty ďůďo, mámo), když jsem si dovolila jí vyhodit krabici od plenek, co v ní bydlel Pejsek s velkou hlavou (my totiž plyšákům nedáváme jména. Veverka je prostě veverka, a při větším výskytu stejných druhů se omezujeme na jejich jednoznačný popis)


Takže letos mě čeká zapeklitý úkol. Napsat dopis Ježíškovi s dítětem, co má nejradši krabice...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Týna Týna | 22. října 2015 v 10:46 | Reagovat

Dáš prosím "To se mi líbí" na odkazech pod tyhle dvě fotky?
http://www.mundo.cz/soutez/kaplicka-irsko
http://www.mundo.cz/soutez/pohled-na-dunmore-head :-) moc díky!! :-)
(podmínka je přihlášení na facebook)

2 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 22. října 2015 v 13:48 | Reagovat

No jo, asi bych už taky měla pomalu vyvěsit papír na lednici :-)
Je tam sloupeček pro každého člena rodiny a každý si tam v průběhu dvou měsíců dopisuje, co by si jako přál. Některé dárky jsou hbitě vyškrtnuty (jako tablet, notebook a podobně), u jiných je malá nenápadná tečka (jakože to už máme) a jiné jsou pečlivě zvažovány...
Babičkám diktujeme výběr podle toho, zda je babička v důchodu, či zda má ještě nějaký slušnější příjem :-)
Naše nejmladší je také krabicová, takže největší radost měla z velikého daru, který byl ovšem jen úschovnou pro menší a ještě menší a tak dále, až k nejmenší krabici... Tajně jsem doufala, že se k té píšťalce uvnitř nedopracuje. Dopracovala. Naštěstí to byla píšťalka dřevěná a princeznička si jí hned pětadvacátého rozšlápla :-)

3 es es | Web | 22. října 2015 v 14:01 | Reagovat

To já už mám sepsáno, co jako potřebujem my a dcera, ale zatím se nikdo neptá, protože se trochu bojim, že bude dcera zavalená hračkama a oblečením, které ani nevyužije.

4 Bloud. Well Bloud. Bloud. Well Bloud. | E-mail | Web | 22. října 2015 v 15:04 | Reagovat

Být knedlíkem snad není urážka, ale pocta!;)

5 Amelie Amelie | Web | 1. listopadu 2015 v 23:01 | Reagovat

Jéje, a my jsme ještě Ježíškovi nepsali...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama