Z jednoho vrhu? Aneb Já na bráchu...

1. října 2015 v 9:47 | Vyděšená prvorodička
Kdybych na vlastní oči neviděla, jak ty děti přicházej na svět, nevěřila bych, že jsou sourozenci.


Samozřejmě jsem tak nějak tušila, že všechny děti nejsou stejný, a že mé drobné rodičovské rady novopečeným matkám (pokud si o to řekly, žejo) nejsou instantní a univerzální, a nedají se tudíž vždycky beze zbytku aplikovat na libovolného jedince.

Ale že moje dvě robátka budou tak naprosto odlišná, to je trochu moc i na mě.

Babeta měla od narození kulaťoučkou hlavičku po mámě, Indy je po drobné korekci šišoun po tatínkovi.

Babu spala od dvou měsíců celou noc (!), Indiana mě doteď budí indiánským pokřikem několikrát nočně.

Zatímco starší sestra jako předbatole docela dlouho couvala, Indy na spávný směr přišel během jediného týdne. V pondělí placka, kam to položíš, tam to najdeš, a v pátek? Plazící se tryskáč.
Naprosto bleskově dokázal zrekognoskovat terén a neomylně zaměřit květináč na zemi, vratký konferenční stolek, klubko vlny v košíku, psí granule nebo misku s vodou.
A během několika oka mžiků se tam přesunout. Lhostejno po jakém povrchu.

Babu má po mamince kachní žaludek. Na veškeré nové potraviny, co dostávala v kašovité formě (třeba dýně si o to vyloženě říká, ale rozmixovaný kuře je ble), reagovala nadšeně. Někdy víc nadšeně, někdy míň. Ale vždycky pozitivně.
Indy se při každém novém soustu tváří, jak kdyby kousl do citronu. Nakonec se ale ke konzumaci dá přesvědčit.
Ne všechno mu ale sedne.
Krupicovou kaši, co jsem omylem udělala místo rýžové, docela chápu. Přece jen ten lepek se má dávkovat, a ne tím nacpat hned napoprvé dítě až po okraj. Takže celonoční (nepřeháním) řev. Nejdelší spánek: 15 minut v kuse. Nejdelší řev: 45 minut v kuse.
Takže si dávám pozor, kterou krabici při přípravě večeře otevírám.
Jenže Indy má mlsný žaludek, a tudíž ani brokolice není to pravé. Ani když jsem ji okmínovala a vařila nepřiklopenou. A navíc jen jednu růžičku do tří porcí. Na "prd" jsme čekali od půlnoci do sedmi do rána. Ale uznávám, že mi dopřál dvakrát za noc celou třičtvrtěhodinku spánku.

S jídlem souvisí zuby. Zatímco Breberka začala slintat, a posléze i cinkat (zasvěcení vědí, že zub se najde tak, že při krmení cinkne o kovovou lžičku) ve čtyřech měsících, a v osmi už měla chrup komplet, u Indiána čekáme na první zub dodnes.

A on by přitom táááák chtěl rohlík. Nebo řízek. Nebo mámo aspoň kus jabka mi tam do tý pusy dej!
Prosebný výraz, kdykoli spatří někoho konzumujícího cokoli, doplnil ještě o výmluvné mlaskání a neurotické cukání ručičkama.

Indy je ale jinak veselý dítě. Strašně veselý. A vyrobit mu úsměv, nebo dokonce klokotavý smích, je strašně jednoduché.
To Babetka vyžadovala značně sofistikovanější vtípky.
Ačkoli (narozdíl od Indyho) věnovala naprostou pozornost tomu, co jí bylo říkáno, málokdy ji to rozesmálo.
Zato Indy mě okázale ignoruje, a ještě se tomu tlemí od ucha k uchu!

Skoro si říkám, jaký bude moje třetí dítě, až se pro něj jednou třeba rozhodnem.
Po mámě? Po tátovi? Nebo po prarodičích? Zase úplně jiný? Po sourozencích?

Průsečík těchhle dvou? A nebo toho všeho dohromady?
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 1. října 2015 v 10:07 | Reagovat

Já mám tři a po prvním jsem měla pocit, že jsem připravená na všechno. Po druhém už jsem věděla, že jsem nebyla, ale že už mě vážně nic nezarazí...
No, teď po třetím už vím, že mě vždycky může něco překvapit a do čtvrtého už vážně nejdu :-)
Mimochodem, moje třetí si pořídila zoubek až potom, co se naučila regulérně běhat. Asi aby si ho hned nevyrazila :-)
Je jí sedm a teprve teď se jí první kýve, ale zatím jen maličko :-)

2 Ela Ela | E-mail | Web | 1. října 2015 v 12:51 | Reagovat

No krásné :-)

3 Leri Goodness Leri Goodness | E-mail | Web | 1. října 2015 v 17:11 | Reagovat

Super článek! :)

4 Lenin Lenin | 1. října 2015 v 19:13 | Reagovat

Jelikož mám doma odnož Babety, raději si koupím křečka, než abych pokoušela štěstí znovu. :-D Sára spí celou noc od svých 5ti týdnů, spí sama v postýlce, sní absolutně cokoliv a kdykoliv, prakticky nepláče, prdy nezná, zuby rostou bez dvouměsíčních horeček a křiku... Takže křeček to jistí. Jestli bude po mně, stejně sourozence nikdy nebude chtít. :D

5 Sedmi Sedmi | E-mail | 1. října 2015 v 19:45 | Reagovat

Parádní článek :-) mám třetí  zatím se zdá, že je kombinací obou předchozích :-)

6 adaluter adaluter | E-mail | Web | 2. října 2015 v 20:00 | Reagovat

Popravdě, s rozptylem patnácti let, se sourozenci zdají jako den a noc i kdyby ve skutečnosti byli dvojčata takřka siamská, a jindy se zdají být jak přes kopírák, i když je celá jedna polovina rodičů geneticky odlišná. Chci tím nesrozumitelným souvětím říct, že vše, ať už rozdíly, či podobnosti, jsou přímo úměrné odstupu mezi robátky a kvalitě matčiny paměti.:-D

7 Simča Simča | Web | 3. října 2015 v 17:52 | Reagovat

Já sice děti nemám, ale z bráchou jsme taky každý jiný... on je skřivan který chodí spát kolem 9 hodiny, já jsem sova co jde klidně ve 3 ráno a od toho se odvíjí i v kolik vstáváme. Já jako malá neměla problémy z jídlem a brácha nejedl skoro nic... brácha se smál hodně a já když jsem byla malá jsem neměla emoce. Neuměla jsem se smát, plakat nic... dodneška když břečím tak je to takový to tichý skoro až strašidelný xD

8 ovesná vločka ovesná vločka | 10. října 2015 v 10:30 | Reagovat

Jakožto nematka nemám moc co mluvit, ale zdá se mi, že problémy se snášenlivostí pokrmů, prdíky a spánkem pronásledují chlapce tak nějak celkově, na vrhu a genech nezáleží. Co jsem teda tak na okolních mláďatech vypozorovala.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama