Zimní spánek Aneb Poslední kousnutí

13. února 2016 v 0:44 | Vyděšená prvorodička
Díky všem a všemu. Vám, co čekáte na články a vůbec Prvorodičku neznáte. Vám, co o mně trošku víte. A hlavně vám, kterým jsem se mohla vynadávat na rameni.
Jo, chtělo by se říci vyplakat, ale upřímně, jsem holka z drsnýho kraje.


Důvodem a zároveň omluvenkou pro blogovou absenci bylo posledních pár hektických a nahovenských měsíců.

Když jsem v jednom z minulých článků hekala nadšením, že Velké medvědici se lehce ulevilo, nečekala jsem, že je to jen klid před bouří.
V čase sněhových vánic se rozpoutalo peklo nejen za oknem. Jadernou válku s cílem osvícení Medvědice už znáte. No a pak přišla i válka chemická. Válka primitivními zbraněmi i sofistikovanými medikamenty. Nebudu vás napínat. Nakonec jsme kapitulovali. Ačkoli do poslední bitvy stále byla naděje na posun spojeneckých vojsk.

A s posledním sněhem ulehla Velká medvědice k zimnímu spánku.
Z Prvorodičky je sirota.

Když se mě známí během roku ptali, jak se mám, odpovídala jsem, že jak život nosí, tak beru.
A pod to se, vážení, podepíšu i teď.
Je fakt, že zadek mi kryla babička Dáma, když dočasně adoptovala různě velký počet mých dětí, abych mohla být nejprve ošetřovatelkou 24/7 (jo, kdybyste náhodou chtěli přispívat na nějakou charitu, a zatím tápete mezi pejsky, slepci, tupci a tak, zkuste třeba domácí hospicovou péči. Doktorka, sestřičky a ošetřovatelky mi v posledních Medvědích dnech fakt docela píchly, ačkoli chodily v podstatě jen pozdravit. Ale je hrozně fajn pocit, že víte, že vám někdo stojí za zádama a že stačí brnknout, když nevíte, jestli sanitku spíš volat nebo to spíš vydržet do rána.), a pak pohřební manažerkou a nakonec i úřadovou běhnou.
Nevěřili byste, kolika kilama papírů jsem se musela prolistovat, a v kolika institucích jsem začínala hovor slovy: "Dobrý den, nevím jestli mi nějak pomůžete, a vlastně ani nevím, co po vás přesně chci, víte, dělám to poprvý, ale stalo se tohle..."
A čím jednodušší bylo zadání (třeba přehlásit popelnice), tím složitější bylo vyřizování. A taky naopak.

Asi jednou napíšu nějakej seznam. Internety jsou plný toho, co všechno musíte oběhnout, když se vdáte a vyměníte občanku, ale když osiříte? O tom všemocný web mlčí.


No, jestli se ptáte, jak mi je, tak se musím přiznat, že si přijdu jak první týden ve druháku na koleji.
Tím, že jsem poslední půlrok byla u Medvědice a doma v poměru 4:1, úplně jsem si odvykla na "pražský" rytmus věcí. Takže i když všechno znám a vím, pořád zažívám lehký pocit cizince.
I co se týká dětí. Pomalu se zase sžíváme. Za půl roku jsme spolu nebyli víc než čtrnáct dní v kuse. A to ještě minimálně polovinu z toho na Vysočině a ne doma.

Ale abych nebyla jen tragická, pochlubím se vám, že Babetě Ježíšek donesl vysněný doktorský kufřík, a Indymu? Zub, vážení.
Ve skoro roce si mohl do vánočního perníčku i vopravdicky kousnout!
Teď už má tři a při trhání rohlíku je naprostej frajer.

Dokonce i Velká medvědice si to dala jako poslední radost v životě - nechat se kousnout vnukem. Takže si myslím, že její konec života nebyl až tak tragický.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 13. února 2016 v 0:55 | Reagovat

No, nezačínáš ten rok zrovna nejlíp, že?
Ale člověk si nevybírá... Přesně, berem co život dává.
Tak držím palce, ať už to je zase jen lepší.
A gratuluju k zoubkům :-)

2 Lucka Lucka | E-mail | 13. února 2016 v 1:16 | Reagovat

Pěkný večer, přiznám se, neměla jsem moc času Váš blog číst, v červnu se nám narodil druhý syn Edík, jsem zvědavá kdy bude mít on první zoubek, dnes sem si řekla, že už bych mohla nakouknout a zrovna takvá zprávička-upřímnou soustrast-a hodně sil! také gratuluju k druhému děťátku, ať Vám obě dělají jen radost. Náš starší chodí do první třídy a až na pár horších ní je to pohoda,měl to trošku náročnější-konec školky, nový bráška, škola, ale věřím, že to zvládl, brášku má rád! Přeji už jen krásné dny a ať má maminka radost z Vašich dní

3 Hana Hávová Hana Hávová | Web | 13. února 2016 v 3:47 | Reagovat

[2]: S dětskými zuby to je dost přísně individuální. Moje starší děti měly první zub kolem 7 měsíce, ty mladší to stihly do půl roku. Jedné kamarádky mladší dcera měla první zub až na roce a půl.

4 Antea Antea | Web | 14. února 2016 v 18:29 | Reagovat

To je mi opravdu líto. :-( Velká medvědice působila jako velká sympaťačka...

5 Čerf Čerf | E-mail | Web | 16. února 2016 v 1:08 | Reagovat

Myslím, že kousnutí takovým zoubkem je ten nejlepší možný dárek na tak dlouhou cestu.

6 Karryanna Karryanna | E-mail | Web | 17. února 2016 v 13:01 | Reagovat

Mně se někde na exterínm disku válí jakýsi návod pro pozůstalé… tipuji že bude z Dlouhé cesty. Nevím, jak moc je specifický… ale tak hlavně, že jsi nakonec všechno zařídit zvládla. (A zrovna pocit, že obtížnost zadání a řešení jsou si nepřímo úměrné, mívám často i při radostnějším zařizování.)

Mimochodem jsem zrovna nedávno přemýšlela o tom, že bych mohla zkusit víc podpořit Cestu domů. Možná tenhle článek vezmu jako pošťouchnutí, že bych vážně měla.

Konec prodchnutý radostí z vnoučete snad ani nemůže být tragický. Ovšem vám přeju, ať sžívání probíhá co nejpohodověji.

7 Mirielka Mirielka | Web | 19. února 2016 v 11:07 | Reagovat

Jsi statečná... Velké medvědice dostala na dlouhou cestu krásný dárek v podobě dvou vnoučků a pocitu, že tě tu zanechala s fungující a milující rodinou. Takže teď přeju už jen lepší zítřky a dny plné pohody - po tom maratonu si to zasloužíš!

8 Bloud. Well Bloud. Bloud. Well Bloud. | E-mail | Web | 19. února 2016 v 19:45 | Reagovat

Ach jo! Doufala jsem, že ses odmlčela, protože s mužem vymýšlíte nové meníčko do hospůdky... Tak ať na vás Velká Medvědice z nebíčka pěkně svítí...

9 Vyděšená prvorodička Vyděšená prvorodička | 22. února 2016 v 16:46 | Reagovat

[8]: Bloude, neboj i meničko bude. Speciálně pro tebe a tvoje zubaté připravujem letní stejky na grilu. Argentinský. Tak.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama