Láska mateřská Aneb Den blbec

4. dubna 2016 v 22:24 | Vyděšená prvorodička
Všichni, kdo máte jakkoli staré děti v libovolném množství, jste to už asi zažili.
A vy ostatní asi taky. Jen si nahraďte dítko domácím mazlíčkem, nesnesitelnou matinkou nebo neurotickou účou ve škole.


Jmenuje se to Den blbec.

U Prvorodičky začíná už hlubokou nocí (rozuměj, třeba 4 v noci. Ano, opakuju, taková doba pro mě skutečně není ráno. Není, a nikdy nebude. Tak. A basta), kdy si Indy zničehonic vzpomene, že nemusí spát každej tejden, a že to jako stačilo.
Tím se nenechám zviklat, poloslepá a potmě odejdu udělat mlíko, abych dítko ještě aspoň na dvě hodiny odpravila.

Cestou do kuchyně zapomenu, že jsem večer v polospánku věšela prádlo, a sejmu sušák. To jenom syknu. Když si hned poté shodím na bosou nohu největší nůž v domácnosti, co na mě po půlnoci zákeřně nastražil můj muž při posledním náletu na zbytky pečiva, co jsem zachraňovala na snídani, už trošku nadávám.
Potom se snažím strčit varnou konvici do mikrovlnky a vztekám se, že se tam nevejde.
Indián řve, kdeže je to mlíko.
Babeta se vrtí, protože Indián řve.
Muž vzdychá, že se Babeta vrtí.
Prvorodička bublá.
Konečně trefí kovici na podstavec. Z neznámého důvodu ji nezapne.

Odchází hledat lahev. Po několika neúspěších na obvyklých místech je flaša nalezena společně se čtyřmi dudlíky pod postýlkou.
Všechny dudu dostane řvoucí Indy. Bere to jako supr gamesku na ukrácení čekání, snaží se narvat do pusy tři dudlíky (dva se mu tam vejdou, to má zmáklý) a vesele u toho výská.

Divím se, když zalívám sunar studenou vodou, ale hned si to omluvím, že je to jako Indyho trest za to, že mě vzbudil a nechal mě zapíchnout si nůž do nohy.

Plán uchlácholit dítko ke spánku mlíkem nevyšel, ani potom strategie mrtvýho brouka (Obvykle jsem v tom dobrá, a dlouho vydržím.), takže v pět rezignovaně vstávám, převlíknu Indyho z pyžama, vypustím ho v obýváku a zapnu telku.
Snažím se neusnout, protože to by byl jasný signál k hraní si s hlínou v květináči.
Indy se uloží na koberec. Má v puse tři dudlíky a brouká si.
Vztekám se, že to klidně mohl dělat v postýlce a neburcovat chudáka matku.
Přenesu ho do sedačky. Indy kouká na televizi, nemá žádný dudlík, je mu to jedno a ve čtvrt na sedm usíná. Prvorodička na kanapi taky.
Za půl hodiny mi zvoní budík. Udělám si kafe, zorientuju se ve sluneční soustavě a čase, rozlepím oči, a dvacet minut neuspěšně budím Babetu. Přemýšlím o tom, že jí nakecám, že je víkend a na školku se vyprdnem.
Dostanu trošku přes držku kopajícím dítětem, pošle mě do pejpka. Dvakrát.
Pro dnešek vyhrávám, Babu vstala a oblékla se. V obýváku zuří. Nedávají žádný pohádky. Dožaduje se chleba s medem. Chleba padl za oběť nočnímu nájezdu mého muže. Trpělivě to vysvětluju.
Nechce jogurt a piškoty. Smlouvá, nabízí mi kompromis. Že nechce chleba s medem, ale chleba s marmeládou. Pak mě pošle do pejpka.
O půl hodiny později cestou do školky prská, že ji bolí nožičky.
V šatně se najednou neumí převléknout.
Pak potřebuje jedenáct pusinek na rozloučenou. A stejně se mě nechce pustit.

Je osm ráno, Prvorodička vypadá jak po týdenním flámu, a ví, že den ještě zdaleka nekončí. Protože u nás stoprocentně platí, že jak se vstane p*delí napřed, tak se se*e celej den.

Už od jedné odpoledne, kdy Indy tvrdošíjně odmítá jít na poobědní kutě, se nemůžu dočkat desáté večerní.

A pak, když to přijde, večerní kaše rozmetaná po celém stole je setřena, hračky zpátky v krabicích, Babeta dvakrát napitá, jednou vyčuraná a třikrát znovu přikrytá peřinou s obrázkem na správné straně ("Mami, ty to vůbec neumíš, tadyten ptáček na mě přece musí koukat. Aby mě hlídal, když spím."), bačkorky uklizené, myčka zapnutá, prádlo sundané, obě děti spí tak nahlas, že je slyším přes zavřené dveře, mužovy ponožky v koši na prádlo, a zbytek muže pohodlně vyvalený na pohovce, úplně mě zaplaví láska.

Taková ta opravdická, mateřská, když pohledem kvočny obhlížím hnízdečko, a všechny milované v něm.
Na ty okamžiky se těším.
A ve čtyři v noci, s nožem zabodnutým do nohy a rozsypaným sušákem, se na ně pak snažím vzpomenout.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Lenin Lenin | Web | 4. dubna 2016 v 22:47 | Reagovat

Jistě je to odměna ze všechny mé dobré skutky, co jsem za svůj život udělala, ale ne - den blbec neznám. Respektive, občas mám pocit, že den blbec je, ale když pak čtu den blbec jiných lidí, tak musím uznale pokývat, že já žádnej den blbec s dítětem ještě nezažila. :-D Asi to na mě teprve číhá!

2 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 4. dubna 2016 v 23:02 | Reagovat

To jako po takovém dni ještě uklízíš? :-) Moje máti vždycky kvetla, že si večer neuklidím, ale vzhledem k tomu, že moje potřeštěná princeznička byla prostě nespavec a ještě v jedenáct večer mi lezla v obýváku po hlavě, fakt jsem na nějaký úklid neměla sílu...
A vstávala nejpozději v sedm a odpolední spánek zmákla za půl hodinky, pokud si přispala.
Takže tímto bych Ti ráda vyjádřila můj upřímný obdiv :-)

3 Fredy Fredy | Web | 5. dubna 2016 v 11:17 | Reagovat

pěkný blog a skvělý článek :-)

4 Čerf Čerf | E-mail | Web | 5. dubna 2016 v 15:49 | Reagovat

Zažívat takové blbcovité dny určitě není nic moc, ale čte se o nich báječně. Snad to není tím, že bych byl tak škodolibý, ale že je to tak dobře a vtipně napsané :-).

5 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 12. dubna 2016 v 11:11 | Reagovat

Ano, čte se to moc vesele :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama