Chatařinka Aneb Jak koupit nemovitost v 485 krocích

9. května 2016 v 21:00 | Vyděšená prvorodička
Kdo má židli, bydlí. A kdo má židli ve městě, chce aspoň o letních víkendech bydlet někde naboso.
I Prvorodička. A její muž. I její děti. Všechny dvě.


Sice můj drahý oplývá movitostmi i nemovitostmi, ale do jeho chatičky v šumavském předhůří jsem s dětmi odmítla jezdit.

Bez vody a bez kadibudky bych se sice obešla, však su drsná holka z Vysočiny, ale jako ty myši, to bylo moc.
Rozumějte, hlodavci ve mně žádné negativní emoce nevzbuzují, sama jsem pár let nosila za výstřihem laboratorní nejdřív Vanilku a pak Skořici.
Takže myš sem, myš tam. A když jsem v přírodě, tak se s nějakým výskytem hlodavců dá počítat.
Ale ne s kobercovým náletem.
V chatičce ze sedmdesátých let, stavěné na koleně stylem, když něco nemám, tak to tam nedám. Nebo nahradím linem. (lhostejno zda palubky, okap nebo betonovou základnu)
V chatičce, jejíž jediná nesporná výhoda, velkorysá zimní zahrada (čti zasklená veranda) v patře, byla přebita předsunutými myšími hlídkami, které mě každý večer dírou v obložení po parapetu chodily kontrolovat, jestli na tom kanapi ještě pořád sedím, nebo jestli jsem to víno už dopila.
Několikrát za večer, připomínám.
Pak mě ještě kontrolovaly jak čůrám, a do kolika spím.
A bylo jim jedno, jaký je roční období, kolik je hodin a že by se jako vlastně lidí měli bát. Tam to bylo prostě myší.

Při každé další návštěvě jsme našli něco sežranýho. Svetr, polštář, noviny, kanape...

A taky uměly otevřít, vyžrat a pos*at kelímek od hořčice, aniž by ho povalily. (jak se z něj pak dostaly, to je mi záhadou)
Nejdřív jsem si myslela, že si zvyknu a postupně je nějak humánně zlikviduju (třeba kočkou nebo tak), ale ve chvíli, kdy jsem každou noc schovávala všechny potraviny, včetně čaje, na jediné bezpečné místo, do lednice, mi došla trpělivost.

Taky desinfikovat celou kuchyň pokaždé, když přijedem, bylo možné možná bez dětí, ale vyšůrovat několikrát denně celý barák, abych měla kam položit mimino, to jsem odmítla.

I začali jsme rozhazovat sítě jinde. Byli jsme okouknout to i tamto, ale poměr cena/splněný sen nebyl nikde optimální.
Jako každý sháněč nemovitosti jsme si samozřejmě museli říct, co vlastně chceme.
Priority byly jasné.
Můj muž: Výhled. Potok na pozemku. Ideálně s nějakým jako jezíkem malinkým, aby měl kde po odpolednách poslouchat zurčení vody. Ale hlavně ten výhled.
Prvorodička: Sklep, ořešák. Protože kde je dobrej sklep, tam se stavělo, aby to vydrželo na furt. Takže hlavně ten sklep.

No a našli jsme. Ve vsi, kde se nic moc neděje, i ten pán z potravin to chce zavřít už pět let, takže na krám nic neobjednává (poslední dvě role alobalu jsme vykoupili my před dvěma lety a od té doby ho prostě nevede...), ale kde má letní sídlo kamarád, a kam jezdíme na jeho druhou chalupu, abysme mu tam topili a větrali, než se toho ujme jeden z jeho synů.

V sousedství, s výhledem na řeku, stál opuštěný domeček. Nikdo tam ani okénko neotevřel, ani ohníček nerozdělal, jen jednou do roka zahrádku posekal.Chodili jsme na něj koukat. Za plotem se tvářil na dvě světnice, a sklep (!) a v zahradě rostl největší ořešák na světě (!!!) A chtěli jsme ho. A majitelka ho chtěla prodat. A nechtěla prodat. A zdražila. A zas nechtěla prodat. A nebrala telefon. A chtěla prodat. A nechtěla prodat.
A nabídla realitce. A pak stejně nechtěla prodat.

S radostí můžu říct, že po třech letech vyjednávání je konečně náš.
Byly to nejdelší tři roky mého života (Ačkoli jsem si vždycky myslela, že to byly první Babetí tři roky, ale není to pravda), ale jsem ráda, že to dobře dopadlo. Ono taky, pokoušejte se jednat s rozvedenou dvojící, která se vzájemně tituluje Pan Půlpán a Baba Vošklivá Nerozhodná.

Ještě před dvěma týdny jsme třeba měli klíče od chalupy, ale chyběl nám klíč od brány.
Baba vošklivá si totiž chtěla odvézt cihly a zrcadlo po babičce, a nechtělo se jí kopírovat klíče. Takže jsme lezli přes vrátka (muž) a dírou v plotě (Prvorodička a Babeta, Indyho jsme přehazovali přes plot) na vlastní zahrádku.
Zároveň jsme v chalupě vlastně jenom větrali, protože Baba vošklivá nebyla schopná jasně říct, jestli stávající nábytek bude stěhovat, nebo jestli ho tam nechá.

A teď konečně můžem přivézt sekačku normálně vraty (a nemusíme ji přehazovat jako kotouč nebo Indyho), kafe si taky uděláme "na našem" a nemusíme chodit s hrnek po vsi.

A víte, co je nejlepší? Že jsme od rána do večera venku, Babeta trhá modřence a pampelišky, Indy se po hlavě pokouší zmrzačit skokem z dvoumetrové kamenné zídky (Ale těš se, Indiáne, koupíme kilometr králičího pletiva a máš utrum, postavím ti plůtek, než dostaneš rozum. Pak tam budou normálně kytky), tatínek se navdory čistě teoretické zkušenosti se zahradničením vrhá s nůžkami do nejbujnějších porostů, a Prvorodička vyrývá bršlici kozí nohu z budoucíh záhonů, protože na rajčata už je pomalu čas.

A s večerem, kdy páreček našich dětí odpadne vyčerpáním už u stolu nad krupicovou kaší, malujem s mým nejdražším na zápraží, kde se zapadající sluníčko odráží ve vodní hladině řeky, jak to tam bude jednou hezký, až to všechno doděláme.

Tak nám držte palce, ať máme vodu i kadibudku, podkroví i komín, kamna i kamenné terasy.
A na podzim přijeďte na ořechovou brigádu!
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 9. května 2016 v 22:13 | Reagovat

Ten ořešák... Tak ten si přeju i já :-)
Sklep až tolik nehrotím, přeci jen, sklepy mám spojené s výskytem ošklivánských pavouků...
Potůček na zahradě jsem s taky vždycky přála, ale nějaký čistý a ne tu stoku, co nám tu teče u domova.
Můj drahý potok nechce, páč viděl, co i neskutečně hluboké koryto s úzkou stružkou povětšinou stojaté vody, dokáže udělat se zahradou a koneckonců i barákem, pokud správně zaprší...
A výhled? Ten je většinou na kopci...
Prvorodičko, jak by ten Tvůj asi dostal potok na kopec? To by musel sedět jako žába na prameni :-)
Já ke kopcům ráda vzhlížím, ale pokud možno v bezpečné vzdálenosti (aby mě na ten kopec každou chvilku někdo netahal).
Já si zas přeju hodně sluníčka :-)

Ovšem gratuluji ke splněnému snu a přeju hodně dalších snových úspěchů :-)

2 userka userka | E-mail | Web | 10. května 2016 v 0:43 | Reagovat

Teda to je opravdu splněný sen, tak přeju, ať se plní i ty následující.

3 Čerf Čerf | E-mail | Web | 10. května 2016 v 7:38 | Reagovat

Gratuluju, každý splněný sen je paráda! U mne by se taky podobné snění našlo, ale beru to spíš jako náhradní sen za ty, které jsou pro mě důležitější, i když mnohem obtížněji splnitelné :-).

4 Vyděšená prvorodička Vyděšená prvorodička | 10. května 2016 v 9:00 | Reagovat

[1]: Tak výhled na potok je taky výhled. Nebo na les. Nebo na louku s krávama. Ale brali bysme i ty kopce, samozřejmě.

5 Ver. Ver. | Web | 11. května 2016 v 9:30 | Reagovat

To je hezké, taky gratuluju. Ona útulná chata/chalupa vůbec není k zahození :)

6 zmarsalkova zmarsalkova | E-mail | Web | 11. května 2016 v 18:31 | Reagovat

To je příběh jak z televize! Hlavně, že to nemáte i s babou, jako Na samotě u lesa. Takovou vysněnou chatu s ořešákem (a třešněma, broskvoní, jabloní a malinovníkem a......)a řekou za rohem mají naši, teď si ještě  více díky tobě uvědomuji, jaký to jest rodinný klenot!

7 Verča Verča | E-mail | 19. května 2016 v 19:14 | Reagovat

Gratuluju. Takovou chaloupku jak z pohádky bych taky ráda... jen si ještě před tím musím sehnat toho druhýho do party, co bude chtít ořešák, (páč výhled na řeku chci já) :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama