Kams to zas dal? Aneb Záškodník

14. června 2016 v 13:41 | Vyděšená prvorodička
Dnes úplně vynecháme Babetu. Jednak se s ní dá rozumně domluvit, a jednak je půl dne ve školce, takže mám klid.
Pomlouvat budem Indianu.



Od té doby, co ve věku 14 měsíců, 3 týdny a 2 dny objevil kouzlo samostatného pohybu s použitím polovičního počtu končetin - rozuměj chůze, otevřely se mu ne nové horizonty, ale naprosto nové dimenze.

A jal se toho využívat. Nejenže během týdne objevil i různé rychlosti přesunu, takže běhá jako ďábel, ale spolu s koordinací pohybu a rozvojem rovnováhy se z něj stal úplný záškodník.

Že mám dítě poťouchlé, a nebude to s ním snadné, jsem zjistila už při svatodušním večeru, kdy vymaloval postýlku krémem.

Záliba v otvírání věcí mu zůstala. Jakmile se jeho výška očí přesunula směrem vzhůru, stouply i jeho cíle. První osmitisícovku má za sebou. Otvírá dvířka kuchyňské linky.
Takže se mi po bytě různě válí hrnce, pánvičky a.....ano, občas taky nejsou k nalezení. Když Prvorodička nasupeně dokončí první kolečko hledání (dřez-myčka-lednička), pouští se na čtyři a začne se rozhlížet pod kuchyňskou linkou (kde normálně bydlí smetáček na jedné straně a na druhé pekáče, neboť nemáme pod linkou sokly. Při zařizování kuchyně jsem tušila, že místa na nádobí nebude nikdy dost a úložný prostor navíc se vždycky hodí. Že se tam ale vejde i většina hrnců, to jsem netušila), aby pak zmateně pokračovala v obýváku pod křeslem, pod televizí a s vítězstvím skončila až v ložnici pod postýlkou.

Další úkoly před Indym ještě stojí nepokořeny. A to otevřít ledničku, ketrá je mrcha vysoko a dvířka má těžký. (Ještě mu nedošlo, že by mohl trénovat na dveřích od mrazáku, a já jsem za to neskonale vděčná.) A taky myčka. Tu zatím umí jenom zavřít. A taky toho využívá kdykoli vytahuju čisté nádobí. Nebo naopak vkládám špinavé.
Zjistila jsem ale, a to mu budiž ke cti, že to nemyslí zlomyslně, ale chce mi pomoct. Jen prostě nechápe, že jsem ještě neskončila.
Takže i tahle každodenní rutinní činnost se mi změnila v lítý boj kdo s koho. Musím se sobecky poplácat po rameni, že zatím vyhrávám.

Druhou oblíbenou kratochvílí mého druhorozeného je horolezení. Dokonce jsem přemýšlela, že bych ho vzala na stěnu. V jednom televizním spotu slečna z místní čtvrti tvrdila, že do lezeckého klubu berou děti od chvíle, co se udrží na nohou.
Naprosto beze strachu vyšplhá na postel, protože má natrénováno z Babetiný postele, která je nižší, a kde už zkouší pro jistotu přelézt i pelest.
To se mi jako vůbec ale vůbec nelíbí. A on to ví. Proto si vždycky vybere okamžik, kdy jsem plně zaujatá krupicovou kaší, vytahováním prádla z pračky nebo jinou činností. Když ho náhodou svým třetím okem na zádech zahlédnu, už na mě vrtí hlavou, aby mi jako ukázal, že ví, že todlencto jako ne, ne, ne.
V pohodě se dostane na gauč i na moje(!) křeslo. Což mě vytáčí. Jako, to křeslo samozřejmě.

Pokud totiž tatínek po pracovním výkonu zaparkuje u televize, činí tak naležato na gauči, od jedné područky ke druhé.
Musela jsem si vymrčet externí sezení, protože se několikrát stalo, že jsme večer koukali na film, a já u toho seděla na zemi. (Některý věci prostě chlapům nedojdou a já jim to vůbec nemám za zlé.)
Takže obě děti vedu k tomu, že to jediný křeslo (co vlastně vůbec není pohodlný, ale je to lepší než koberec) je moje. MOJE.

Z křesílka mi můj maličký pravidelně sundá polštář, který po celém dni vyžadují moje záda a je už tak akorát omačkaný, že žádný jiný v bytě se na ten post nehodí. A ten? Někam uklidí.
Asi že mě doma vidí, jak pořád přenáším věci z místa na místo, skládám televizní deky a natřásám polštáře. Zdánlivě bez jakýchkoli pravidel. Tak si to aspoň vysvětluju já, protože Indy taky uklízí všechny ukradené drahocennosti naprosto nahodile.
Kromě polštářů, telefonu, tatínkových brýlí (což zase přivádí k šílenství mého muže), Babetích bačkorek a sponek, patří k jeho největším pokladům televizní ovladač.

Sem tam se tedy stane, že mi půl dne jede telka na nějakém stupidním kanálu, protože drahoušek prostě přepnul a schoval.
Pak se zatvářil utahaně a šel spát.
A televize naše ultramoderní ovladač prostě potřebuje, protože jsem za ty roky prostě nenašla čudlík, kterým se dá vypnout natvrdo, a kabely jsou schovaný tak šikovně, že se k nim nedostanu.

Když pak hystericky běhám po pokoji se slovy: "Miláčku, Indiánku, pověz mamince, kam jsi schoval ten ovladač, nebo se maminka už bude muset zbláznit a to bys přece nechtěl...", aniž bych čekala odpověď (mimo ha-mi a babi, dede toho moc dalšího neumí), synáček dělá, že mě neslyší, spokojeně si jde sednout s autem do rohu pokoje, abych pak našla ovladač deset čísel od jeho zadku.
Nevím, jestli je to další jeho poťouchlost, anebo jestli mi tím pomáhá, že mi stylem samá voda-přihořívá umožní, abych to našla sama.

Kdybyste mi náhodou někdy volali, a já nebrala telefon, vězte, že to může klidně být tím, že si přístroj vesele zvoní třeba v koši na prádlo, ve dřezu, pod hromadou Babetích šatiček, co Indy vytahal ze skříně, a já zatím zachraňuju dítě, co se pokouší vylézt na stůl nebo na knihovnu...

Ale nebojte, až se mi srovná tep, zavolám vám zpátky.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lenin Lenin | 15. června 2016 v 13:21 | Reagovat

U nás doma držíme zásadu "jen jedny klíče, ale ne ty od auta". Dcera je vášnivá klíčnice, třeba hodinu se zabaví tím, že chodí po bytě a klíčem ryje do dveří, což je príma, ale naučili jsme se, že na dosah ruky musí mít vždy pouze klíče jednoho z nás, aby ty druhé byly v bezpečí a mohli jsme je používat. A taky poctivě schováváme klíče od auta, protože už se stalo, že jsme nemohli odjet na chalupu. Po dvou dnech jsme našli klíče v troubě.

O tom, jak jsem v supermarketu po namarkování nákupu za 2 800 zjistila, že v peněžence nemám ani občanku, natož platební kartu, ani nemluvím.

Kostky v mrazáku mezi masem jsou véceméně klasika. O otevřená lednička rovněž. Dcera sice na madlo nedosáhne, ale umí si vypomoct polštářem z gauče. Pak už to jde. Věci, co nutně potřebuje, ale je to vysoko, sundavá zásadně smetákem. Chodí do koupelny a přepíná mi programy na pračce. Už jen čekám, až zjistí, že házet věci do záchoda je ještě lepší prča. :)

2 Jennifer Jennifer | Web | 15. června 2016 v 13:42 | Reagovat

milujem tvoje články:) prečítam ich na jeden dych

3 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 15. června 2016 v 19:27 | Reagovat

Já jsem hledala flašku na večerní mlíko...
Od rána...
Večer jsem jí nenahmatala, tak jsem si řekla, že to do rána počká...
A když synek večer zalezl do postýlky, slyšela jsem jen: "miňo, miňo"...
Jak vysvětlit malýmu prckovi, že nemám flašku?
Zoufale jsem mu to vpálila, že ztratil flašku a mlíko nebude.
Tak vylezl z postýlky, nacpal se do rohu pokojíčka, do mezery mezi zdí a skříní, zkroutil se a zezadu z pod skříně vylovil flašku... Vzadu totiž nebylo prkno na soklu...

Jo, oni přesně vědí, kam co dají.
A teprve když se to hodí jim, tak nám ukážou :-)

4 Jana Jana | Web | 21. června 2016 v 22:15 | Reagovat

Moc ráda vás čtu, opět jsem se dobře pobavila :-)S dětma se člověk opravdu nenudí.

5 BenyA BenyA | E-mail | 16. ledna 2017 v 18:26 | Reagovat

I found this page on 18th place in google's search results. You need some search engine optimization. Many webmasters think that seo is dead in 2017, but it's not true. There is sneaky method to reach google's top 5 that not many people know. Simply search for:  pandatsor's tools

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama