Hnízdění Aneb Doufám, že jsem s dětma skončila

17. srpna 2016 v 21:29 | Vyděšená prvorodička
Co se děje s prvorodičí rodinou o prázdninách?
Kromě toho, že konečně vstáváme v půl devátý místo sedmi ráno?

Mimochodem, přišla jsem na velkou nespravedlnost světa.
Prvních šest let svého života vstáváte brzo ráno, protože prostě stačilo. A vadí vám, že dospělí nechtějí vstávat taky.
Pak nastane zlom, kdy byste chtěli prospat půl dne, a dospělým vadí, že nechcete vstávat. Včas do školy, v sobotu na úklid a v neděli třeba do kostela.
V dospělosti je krátký okamžik toho, že jste pánem svého spánku. Přednášky ve škole strategicky volíte nejdříve na pozdní dopoledne a brigádu vezmete v baru místo v pekárně.

Pak přijdou děti.
A vy si říkáte, že už si svůj spánek nenecháte vzít. Prvních několik měsíců miminího života makáte na tom, že kojení v sedm ráno patří ještě k nočnímu režimu a z postele se leze po deváté.
Říkáte si třikrát hurá, že jste to zvládli.
A pak prcek nastoupí do školky, školy....a vy víte, že jste zase minimálně na patnáct let v háji, i kdybyste si náááhodou našli práci, kam stačí dojít na desátou.

Když konečně přijdete do důchodu, kdy nikam nemusíte, přestanete se válet ráno v posteli, protože to prostě nepůjde.

Takže prázdniny jsou i pro ženu na mateřské, jinak se potácející v příjemném bezčasí (kdy neví, jestli je prvního nebo dvanáctýho, a to se opakuje každý měsíc, kdy musí někam vyplnit datum. A někdy si není ani jistá rokem), požehnáním stejně jako pro dítka školou povinná.

Když tedy už se vykopu (nebo jsem dětmi přeneseně i doslova vykopána) z postele, začínám hnízdit.

Pravidelní čtenáři vědí, že každé mé těhotenství se pojí s nějakou přestavbou. V našem nafukovacím (původně) 1+1 to ani jinak nejde.
Když jsem čekala Babetu, stavěli jsme s mužem kuchyni. V předsíni. Jelikož nebyla kam dát postýlka, takže jsme museli vytěhovat pracovnu z obývací ložnice.
Pracovna zabrala místo kuchyni, a vařit jsme se rozhodli takříkajíc na zelené louce.
Rozvést vodu, elektřinu, odpady, když už jsme v tom, tak zbrousit a nalakovat parkety.
Někde v archivu se dá dohledat článek o tom, jak jsem vařila s velebřichem na konferenčním stolku v obýváku, každá místnost měla na dveřích oblep z igelitu, takže pohyb po bytě připomínal průchod dekontaminační jednotkou na infekčním, a radovala se z každého dne, kdy mi tekla voda a fungovala elektřina.

Pak jsem čekala Indyho. A zase za to mohla postýlka. Zase se nevešla. Tentokrát Babetina. Takže pracovna byla přesunuta na místo ložnicového koutku v obýváku a my si dopřáli luxus normální ložnice.
Jenže to znamenalo definitivně se zbavit reziduí původní kuchyně. I když pak zbyly jen hnusný obklady na zdi a odporný lino.
Koberec jsme vybrali napodruhý, a nezvítězil můj původní favorit (sice by ložnice vypadala menší - což s počtem postelí 4-5 je stejně šumák - , ale nebyl by na něm vidět každej drobek, co si Indy donese z kuchyně. A taky vyšlapaný cestičky, protože koridor v ložnici je prostě jen jeden...), ale čert to vem.
Stěhování postelí bylo tolikrát mužem slibováno a odsouváno, že jsem se prostě v šestém měsíci rozhodla to vzít do vlastních rukou.
Totéž pak nastalo po Vánocích, kdy už jsem nevydržela ostentativně šilhat po kalendáři s rudě vyznačeným předpokládaným termínem porodu, a šla jsem ty hnusný kachličky otrhat sama, aby se konečně dalo vymalovat. (až poté jsme zjistili, že mimo malování se též bude trošku zdít....

No, a moje poslední budoucí dítě to schytalo úplně nejvíc.
Koupili jsme chalupu.
Těm, kdo někdy vlastnili stopadesát let starou nemovitost, to došlo hned.
Pro vás ostatní, kteří na tento zásadní krok svého života ještě čekáte (páč starou barabiznu chce přece každej, ne?), krátce shrnu:
Vynést všechen bordel po předchozích majitelích (zanechat poklady a vytřídit všechny chemikálie, trpěl-li předchozí majitel tímto koníčkem), vykopat studnu, přivést vodu do domu, vykopat žumpu, odvést fuj z domu, zbourat komín, postavit komín. Komínu postavit kamna (kachlová, samozřejmě), nově rozvést elektřinu, vyměnit střechu, udělat podlahy v podkroví, následně i pokojíčky v podkroví (zvláště vhodné pro ty, co mají spaní ve čtyřech - posléze pěti- kusech v jedný cimře plný zuby). Zbourat opěrnou zeď, postavit opěrnou zeď...

Jo, zmínila jsem se, že to má obrovskou zahradu se sadem a nespočtem nalítaných akátů, kvůli kterým se nedostanu k ostružinám?
Ne? Tak si můžete připsat k zedničině ještě i zahradničinu.

Prvorodička tedy střídavě hlídá děti, aby nespadly ze zídky (toho času už ta zeď nestojí), kontroluje rozpočet, obléká pracovní rukavice a svým šnečím tempem popohání pracovníky. Většinou však svého nejdražšího.
A ten má taky můj největší obdiv, protože si stále vymýšlím další a další práce s tím, že je musíme udělat, dokud ještě můžu trochu dělat.

Některý z pomocných siláků se mi občas snaží zabránit nosit kbelíky sutě, ale nedám se s tím, že má svojí práce dost, a navíc, že nenosím nic těžšího než svoje dvě děti dohromady. A taky znám svoje limity.

Čím častěji jsem těhotná, tím míň toho nadělám.
A nebo tím větší stavební sousto si utrhnem?

Doufám, že už jsme s rozšiřováním rodiny skončili, protože příště bychom museli snad založit novou osadu, abychom trumfli sami sebe...
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Inka Inka | Web | 18. srpna 2016 v 8:24 | Reagovat

Moc pěkně popsáno. Tak jsem si zavzpomínala, jak jsme upravovali své nové hnízdečko, zděděný barák, a já do toho taky otěhotněla.

2 klavesnicetuka klavesnicetuka | Web | 18. srpna 2016 v 9:45 | Reagovat

to je jak u nás:-) 3 roky jsme rekonstruovali byt a když jsme to konečně dodělali, tak jsme se stěhovali do domku a teď se rekonstruuje tady, tady to bude asi na delší dobu:-)

3 Eva Eva | Web | 29. srpna 2016 v 20:52 | Reagovat

Taky mám podobné vzpomínky :-) U prvního dítěte jsme se stěhovali do nového bytu 3 měsíce před porodem, kuchyň nám dodělali 2 dny před porodem. A u druhého dítěte jsme se stěhovali do starého domku 2 měsíce před porodem :-) Tak hlavně pevné nervy!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama