Tuhý kořínek Aneb O Matce rodu

6. října 2016 v 12:23 | Vyděšená prvorodička
Matka rodu je babička. Rozumějte, moje babička. A taky prababička (to už ne moje) a světe nediv se, i praprababička.

No řekněte, kdo z vás to má?


Jelikož tuším, že tím se může pochlubit málokdo, zaslouží si tahle ženská taky pár řádek.

Meziválečná žena, které byla nadělena válka společně s prvním šicím strojem.
Nelenila, a ještě než bylo jasné, že druhá světová někdy skončí, začala sekat děti. Konečný počet tři. Hned za sebou, jako Prvorodička. (Takže to asi mám v genech nebo co.)

Matka rodu prala na valše, koupala se v neckách v kuchyni (zásadně v sobotu, abysme byli čistý do kostela, že?), šila, vařila, králíky připravovala o život holou rukou, zametala dvorek, chodila na pole a vůbec si tak nějak celé to dvacáté století žila.

Život ji zavál z vesnice do města, z bytu do bytu, až nakonec zakotvila u Velké medvědice.
Nedávno jsme se přely, jak dlouho už s náma (tedy se mnou už pár let ne, ale pro orientaci stačí) bydlí. A nemohly jsme se zaboha dopočítat, protože mně to přijde jako celá věčnost, a Matka rodu už taky netušila, kdy byla výhradní majitelkou klíčů od bytu. Shodly jsme se na tom, že něco mezi patnácti a dvaceti lety.

Je to žena s tuhým kořínkem, zdravá (klep, klep, klep) jako řípa. A to je vlastně blbě. Devět křížků už dávno dávno má, a narozdíl od jiných seniorek si nemá na co stěžovat.
A jelikož je to jediný škarohlíd a pesimista v naší rodině, chybí jí to.
Těší se k doktorce, ačkoli ta jí jen předepisuje vitamíny a kompresní punčochy (i když je vlastně vůbec nepotřebuje).

Každé svoje bebíčko tedy bere naprosto fatálně. Když jí v pětaosmdesáti nechtěli operovat kýlu (paní, vadí vám? Nevadí. Zvedáte těžký věci? Nezvedáte. My vám tu narkózu prostě nechcem dát, mohla byste po ní totiž zblbnout, to se lidem v pokročilym věku sem tam stává. A za to riziko vám to přece nestojí, tak to necháme bejt, což?), usmyslela si, že má určitě rakovinu, a proto do ní doktoři nechtěj řezat, aby neviděli tu hrůzu.
Týden seděla jak oukropeček, litovala se a smiřovala se s poamlou a bolestivou smrtí, než jsme jí to vymluvily.

Jednou v zimě zazvonil u nás u dveří mladý páreček, a dovedl nám Matku rodu s krvavým obličejem. Prý uklouzla na náledí, a aby si nezlomila křehký kosti (jak jí přece tvrdila doktorka), strčila pro jistotu ruce do kapsy.
Já i Velká medvědice jsme holky škodolibý a poťouchlý. Takže jsme sice babku naložily a odvezly na pohotovost, ale tuhle historku dáváme k dobru vždycky, když se naskytne příležitost.

Při poslední svojí chřipce Matka rodu rozhodla, že je stará babka (jednou, to jí ještě nebylo devadesát, mi totiž po mé dobře míněné radě řekla: Copak su nějaká starý bába, abych chodila po venku s hůlkou?), co už nic nezvládne, a dala pryč psa.
Yorkšíra, co jsem na něj Velké medvědici musela půjčit, aby si ho mohla dovolit, a pak ho ty dvě rozmazlovaly jak mimino.
No, místo toho, aby mi Matka rodu po skonu Velké medvědice zavolala o pomoc, radši zvolila tohle radikální řešení.

Je to totiž typický znak mojí bábi. Než by dovolila, aby jí někdo pomohl, radši prská, zatvrdí se a vymyslí si řešení sama.
Proto budiž jí ke cti, že dovolí svému synovi, aby jí domů vozil nákupy a zalíval kytky, co jsou nahoře na skříních.
Ona totiž Matka rodu nikdy nebyla z nejvyšších, a teď ještě posledních deset let docela roste do země.

Její tvrdohlavost mi pěkně pije krev. Jako hodná vnučka za ní na vysočinu samozřejmě jezdím tak často, jak jen je to možné. Aspoň na pět dní, ať to má nějaký grády. (je fakt, že nikde jinde toho tolik neupletu, jako tam, protože jinak není moc do čeho píchnout, protože Matka rodu si nenechá na nic šáhnout)
První dva dny to jde, ona je nadšená z dětí, Babeta je nadšená z ní, u křesla má plastovou stoličku, aby si spolu mohly hrát, a babička se nechá ochotně přesvědčit k několikahodinovým hrám s plyšáky.
Třetí den už ale začínám pěnit z její tvrdé palice, a poslední den se nemůžu dočkat, až za námi zapadnou dveře.

Babičku bych za nic nevyměnila. I když mě dost štve tím, že od smrti Velké medvědice i ona čeká, kdy zaklepe bačkorama. A nezapomene mi při každé návštěvě připomenout, že na jaře (v létě/na podzim/na Vánoce) už tady nebude.
Takže moje velká diplomatická předporodní práce je vyzvědět od Matky rodu, kde kdo bude trávit Vánoce. Nemůžu ji přece nechat na Štědrý den samotnou, ale s čerstvě narozeným Dráčkem a mužem a dalšími dvěma dvětmi a horami dárků od Ježíška je logistika různých přesunů přece jen složitější.
Tak potřebuju plán s velkým P.

Držte mi palce, ať se mi do porodu podaří přesvědčit Matku rodu, ať ještě neumírá (mimochodem, maká na tom posledních deset let, ale já si stejně myslím, že ji bude muset přejet tramvaj, jinak se jí přání nesplní), a už mi doprkýnka řekne, jestli přijede za námi do matičky Prahy, nebo nás snese všechny u sebe doma, a nebo si ji pod křídla vezme strejda se svou rodinou....
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Bloud. Well Bloud. Bloud. Well Bloud. | Web | 7. října 2016 v 22:08 | Reagovat

Do Prahy ne, tam jezdí ty tramvaje!

2 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 29. října 2016 v 21:36 | Reagovat

Už je jenom týden hlasování (soutěž běží už týden, ale nikdy není pozdě. Dnes tě konečně přidali. ;-)

http://www.blogerkaroku.cz/nominovane-blogy-2016/http-vydesenaprvorodicka-blog-cz

Krom 1 výjimky jsem nominovala ještě 3 další lidi, o kterých si myslím, že mají potenciál na knižní vydání.

Všechno to vlastně rozpoutala Růženka - díky její nominaci jsem se vůbec o soutěži dověděla. :-) Momochodem, chybí ti tu box zpráva autorovi.

3 Wendy Wendy | 31. října 2016 v 14:58 | Reagovat

Blog jsem našla asi před měsícem, kdy jsem jako provorodička čekatelka byla hotová ze všech negativních diskuzí - děkuju :D, přečetla jsem od začátku jedním dechem a královsky se bavila :). Těším se na další příspěvky a ať drobotina nezlobí a matka rodu se drží :).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama