Měsíc do porodu Aneb Zenová

2. listopadu 2016 v 23:22 | Vyděšená prvorodička
Život třetitěhule běží rychleji, než mi roste břich. A mé děti sprintují stejně tak. Přesto čas plyne tak nějak bez mého přičinění.


Čím jsem těhotnější, tím klidnější si připadám.
Ano, samozřejmě, těhotenské hormony nezastavím, takže si sem tam popláču, třeba při čtení pohádky o Kohoutkovi a slepičce (chápejte, to je děsně dramatickej tragickej příběh, ale ten happy end, ten stojí za to.), nebo když koukám, jak Indy hltá kefír ze skleničky, a vůbec, ale vůbec se nepoleje.
Taky jsem pořád nevyspalá, ačkoli chodíme s Indiánem spát spolu dvakrát denně, ale tři a půl hodiny spánku přes den mi nevynahradí asi tak šestnáct hodin, které bych potřebovala přes noc.
A díky tomu občas křiknu na děti víc, než by si zasloužili.

Přesto jsem až podivuhodně vyklidněná.

S božskou blahosklonností sbírám po bytě páry i jednotlivce ponožek (neb Indy se zhlédl v tomhle zvyku svého otce a při první příležitosti sundává fusekle a nosí je tu do koupelny, jindy zas do krabice s hračkami, nebo pod stůl či do postýlky, a v nejlepším případě je nechá ležet pěkně na očích tam, kde se mu je podařilo stáhnout z nohou).

Trpělivě nalívám Indískovi podle jeho přání čaj do jedné lahve, druhé lahve, cestovní lahve, i Babetí výletové lahve, abych ho pak přistihla pít moje magnesium z největší sklenice v bytě.

Klíďo píďo nechám Indyho jíst lžící polívku, i když ho pak musím celého převléknout, protože sice trefí směr, ale se sklonem má ještě docela problém.
O bramborách, rýži, těstovinách nebo různých druzích zeleniny pod stolem po obědě ani nemluvě.
Myslím, že podlaha pod stolem je nejčistčí část našeho bytu, neboť se jí dostává úklidu několikrát denně.

Nechávám Indyho kreslit rozlitým kefírem po stole. Ačkoli jsem ho vyleštila deset minut předtím. Holt to udělám znovu, až se miláčkovi podaří vykapat i poslední zbytky ze sklenice a bude uspokojen.

Nevrčím, když mi muž znenadání mění plány před očima. Třeba když řekne, že vezme Babetu do školky, a ve chíli, kdy je dítko téměř obuté, najdu drahého v posteli v polospánku, a je mi vysvětleno, že se vrátil pozdě z práce (rozuměj tři v noci) a že potřebuje ještě dvacet minut.
Chápu ho, protože se sama probouzím ve čtyři ráno, neb plný močový měchýř a dítě do jednoho těla prostě nenacpeš, a jakmile jednou vylezu z postele, cvakne mi v hlavě a konečná. Usínám pravidelně dvacet minut před budíkem.
Ale zase jsem toho už dlouho tolik v noci nepřečetla jako teď.

Nerozhodí mě Brebeří kňourání, že nutně potřebuje kousek izolepy/větší kousek izolepy/plastovej kelímek na vodu/čistou vodu/otevřít vodovky/nalít lepidlo/zředit lepidlo/utřít rozlité lepidlo. Babu totiž teď tráví devadesát procent času doma znehodnocováním všech papírů, kartonů, provázků a sem tam i úředních listin svými uměleckými výtvory.
Dnes jsem ji přivedla k pláči ve chvíli, kdy vysypala na zem skleničku třpytek, a nepomohla jsem jí zametat, ba ani smetáček jsem jí nenabídla, ani bráchu od té spouště neodvedla, a nechala jsem ho rozmetat to všude kolem, ale lehla jsem na zem a mezi škyty záchvatu smíchu jsem říkala, že z nich budou diskokoule.
Ještě že mě zachránil muž, který hrdinně přispěchal na pomoc se smetákem. A dokonce i ty děti potom umyl.

Přesto se mi třpytí parkety, stůl, židle, lednička, ponožky a myslím, že lesknoucí se bordel budu různě nacházet po bytě ještě i po Vánocích. A víte co? Je mi to fuk.

Hlemýždím tempem uklízím, aby se čisté pokoje za mými zády bleskovou rychlostí měnily v bitevní pole, po večerech lezu po čtyřech a skládám dřevěné hasičské auto do původní podoby, šťourám pastelky zpod gauče a parkuju tatrovku. (ta jediná mi trochu pije krev, protože máme asi křivou podlahu nebo co, ale to auto mi každý druhý den vyjede z garáže pod knihvnou doprostřed pokoje)

Donekonečna peru, věším a skládám (ano, žehlení jsem kvůli otékajícím nohám vynechala už před časem), ale pak se nezlobím, když na sebe děti kecnou jogurt, nebo zubní pastu ještě před odchodem z domu.

Venku stojím dlouhé minuty při pozorování holubů, popelářů, psů, nebo jiných věcí, které Indyho zaujmout natolik, že dál prostě nejdem.
Nosím plné kapsy kaštanů a listí, když zapomenem s Babetou pytlík nebo tašku na poklady.

Nepopoháním Babu k přechodu, když vidím zelenou.

Nenutím ji jíst večeři, když uvařím něco, na co jsem měla chuť já a jí to nejde přes nos.


Před nedávnem jsem byla konečně u praktické lékařky, kam chodím vlastně jen pro štěmpl, co potřebuju do průkazky, když jsem těhotná. (Za pět let jsem tam byla čtyřikrát. Jednou se zápalem plic a třikrát pro razítko)
Chtěla mi osahat oteklé nohy, tak jsem se poslušně vyzula a ona odběhla někam něco někomu vyřídit (asi, nebo čurat, těžko říct).
Když mě za pár minut našla sedět bosou na židli a hladit si břicho, povídá: "Jé, vy tady tak klidně sedíte!"

A v tu chvíli mi to celé došlo.
Uklidnit se je totiž jediná možnost, jak se z toho všeho nezbláznit. A myslím, že za to může můj druhý syn a jeho nadpřirozená moc vnuknout mi pocit, že je to všechno ó ká.
Pak jsem vyzenovaná i tváří v tvář krátícímu se rozpočtu na rekonstrukci chalupy a hrozícím půjčkám, aby bylo aspoň na plínky, blbýmu počasí a studeným nohám, nekončícímu dědickému řízení, nočním křečím v lýtkách i tomu, že se nikam nevejdu, autobudu, co mi ujel před nosem, nezaplacenému účtu, politické situaci, i utrženému zipu na těhotenské bundě.

Budu mu říkat Odin. Jednak protože je to docela důležitej severekej bůh, a můj druhorozený syn uvidí zimu jako to první v životě, a jednak, protože si myslím, že ten boj teprve přijde. Tak je dobrý mít někoho na svojí straně.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 2. listopadu 2016 v 23:51 | Reagovat

Já měla delší pauzy, ale jinak jo, ještě si to pamatuju...
A tak nějak asi vím,jak se cítíš :-)
A držím palce :-)

2 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 3. listopadu 2016 v 0:28 | Reagovat

Tak jsem si zas hezky početla. :-) Dneska jsem moc potřebovala něco pozitivního... Neštěstí a nemoci nechodí po horách...

3 Víla Víla | Web | 3. listopadu 2016 v 0:48 | Reagovat

Kouhoutek má aspoň happyend. Já si včera četla tu o Koblížkovi :(

4 Eliss Eliss | Web | 3. listopadu 2016 v 6:29 | Reagovat

Přeji hodně štěstí s malými :-)

5 Fredy Fredy | Web | 3. listopadu 2016 v 11:17 | Reagovat

pěkně napsáno :-)

6 Verča Verča | E-mail | 3. listopadu 2016 v 19:29 | Reagovat

Moc krásný článek! Nechť zen přetrvá i po těhotenství, šestinedělí, mateřské, rodičovské; zkrátka napořád. <3

7 Čerf Čerf | E-mail | Web | 5. listopadu 2016 v 11:15 | Reagovat

Být "vyzenovaný" je moc pěkný výraz :-). Tak ať se vše i dál vyvíjí tak, jak má, a zen nepřijde zkrátka.

8 BaMa BaMa | Web | 7. listopadu 2016 v 11:27 | Reagovat

Obsah článku je mi hodně blízký, ač jsem nedávno porodila teprve druhé dítě... Mám je necelé dva roky po sobě, takže taky dobrý zápřah - já kojím malou, syn si mezitím dělá z bytu opičí dráhu. A nešílet z toho dá hodně zabrat, ale uklidnit se, nedělat si z toho tolik a prostě fungovat se tak nějak osvědčuje nejlíp...
A s tím praktickým lékařem jsme na tom stejně, ale já už hodně let nebyla řádně nemocná, takže opravdu jsem byla jen dvakrát pro potvrzení do průkazky :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama