Akce nočník Aneb Zkouška charakteru

27. února 2017 v 22:27 | Vyděšená prvorodička
Když jsem Babetu ještě nosila v břiše, byla jsem jednou v mé oblíbené (protože nejbližší) drogerii vybírat balení a mazání na děti.
Tenkrát již obtěžkána skoro dvaceti kily, co tam dřív nebyly, taškou a vozíkem, připadala jsem si malinko, opravdu decentně nemotorně, jak jsem kličkovala mezi regály ve snaze najít správný neparfemovaný miminí šampon (který jsem do konce spotřební doby nezvládla použít, protože Babeta byla dlouho plešatá).


V mém bloudění mi vůbec nepomáhala jediná další zákaznice v krámě, asi šedesátiletá paní, co se pohybovala stejně zmateně, ale navíc ještě parkovala vozík naprosto nahodile v prostoru, ale vždycky v trase mého pohybu.
(teď mě napadá, že jsem se tam vlastně vůbec nemusela tak divně motat, kdybych se nemusela neustále vyhýbat jejímu vozíku a tělu a tím si uměle prodlužovat cestu jinými uličkami, než které jsem potřebovala projet...)

Nakonec paní rezignovala a vyžádala si pomoc prodavačky.
"Prosimvás, já budu hlídat vnuky, tak bych potřebovala plínky."
"Ty jsou tady a jak velký?"
"Dva a čtyři."
"Jako měsíce?"
"Ne, roky."
Prodavačka zbystřila, i Prvorodička zbystřila. Jednak proto, abych si zapamatovala, kde ty plínky jsou a jednak jsem netušila, že se vyrábí i takový obrovský. A nejsou v prodeji jen ve zdravotnických potřebách nebo tak něco.
"Aha, no tak ty největší."
"A pro toho mladšího?"
"Taky největší."

Chudák babička, trošku jsem ji pro nadcházející víkend litovala, přebalovat se s harantama takovýma velkýma! Když to čurá do plen, tak se to určitě samo ani nenají, ani neobleče, a rozhodně to má ještě dudlíka.
Tak jsem si v duchu lamentovala a jedinou omluvou by byla nějaká retardace nebo nemoc.

Říkala jsem si, že tak daleko to nikdy dojít nenechám, i kdyby to měla být první věc na světě, co dostane Babeta příkazem.

A teď jako matka tří?
Indiana je s námi už dva roky, a až poslední dva dny slavíme s nočníkem jakési úspěchy. Tleskáme a voláme hurá, kdykoli se zadaří.
Zatímco Babeta ve dvou už ani nehlásila, že se jí chce čurat a prostě dřepla na nočník, Indyho začátky byly dost posunuté.

V létě jsem podnikla první pokus, ale když jsem na zahradě pozorovala nahatého Indiána, jak čurá v běhu, dospěla jsem k názoru, že nemůžu říkat dítkovi, KDE to má dělat, když ani neví, KDY to dělá.

Na podzim proběhla fáze číslo dvě. Indy se ochotně nechal svléknout, posadil se na nočník, setrval přesně tři vteřiny, a pak vyskočil se slovy:"Kakakaná!" nebo "Kanananá!" (podobně volá Bobule, když chce utřít zadek), zatleskal nad prázdným nočníkem, aby se pak do dvou minut strašlivě počural (tedy, v tom lepším případě).

A tím, že jsem byla pak už strašně, ale strašně moc těhotná, a následně v chronické kocovině z nedostatku spánku, třetí pokus o nočník nastal až nedávno.

Částečným úspěchem bylo, že mokrých tepláčků den ode dne ubývalo. ale udržet Inďoura na nočníku déle než pět vteřin se nedalo. On si to zkrátka schovával "na pak", a spustil teprve, když dostal plenku k dopolednímu (a odpolednímu, a večernímu) spánku.

Pak se začal schovávat. Načůral za regál, načůral do prádelny, načůral do skříně. To už bylo skoro vyhráno.
Matinka konečně pochopila, jak se věci mají, a přestala jsem ho na nočník POSAZOVAT.
(já teda jako nevim, protože kluky jsme v rodině neměli, ale přijde mi jako logický, že na nočníku se čurá vsedě, kdyžtak mě mámy od pindíků vyveďte z omylu)
A Indiana se ukázal jako charakter, a po drobné instruktáži, si prostě sundal kalhoty (a ponožky, protože zkušenost z pokusu číslo dvě byla taková, že načurá-li do tepláků, má mokrý i ponožky), rozkročil se nad nočníkem, vytrčil pindíka a tradá!

Teď cvičíme fázi vyhrnout tričko, podržet, oklepat. Ale to už je vlastně jen taková frajeřinka.
Takže začínám být lehce optimistická, že příště až půjdu do oné oblíbené nejbližší drogerie, nepotáhnu domů dvě krabice plen, ale jen jednu.
Odinem plenkový maraton pokračuje, tak mi přejte, ať mám co nejdřív jen jedno dítě k přebalování.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Daisy Daisy | Web | 28. února 2017 v 8:39 | Reagovat

Dlouho plešatá :D... Tak tohle je opravdu super optimistický článek na ráno! :D Mám ráda tyhle dětský články, vždycky se vidím, jak se tohle bude dít mně, až budu mít děcko :) :D.

2 Eliss Eliss | Web | 28. února 2017 v 9:04 | Reagovat

Alespoň že se nakonec na ten nočník naučil :D

3 veruce veruce | Web | 28. února 2017 v 10:38 | Reagovat

Naučí se každý dítě, otázkou zůstává kdy. Jsem zvědavá na sebe, až jich budu mít víc. S malým poctivě téměř od narození trénuju bezplenkovku, aby mi ji poslední dva měsíce těžce bojkotoval ;)

4 Lenin Lenin | Web | 28. února 2017 v 14:54 | Reagovat

To je frajer! Vím, že tvůj druhorozený a moje prvorozená jsou téměř stejně staří a Sára mi na nočník z vysoka dlabe. Kdykoliv se jí zeptám, jestli bude čůrat na nočník nebo do záchodu, řekne: "Ne, mám pínu." Když jí plínu vezmu, brečí a křičí: "Chci pínu!" Když jí plínu nedám, pochčije se kdekoliv a její to jedno. :)

5 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 28. února 2017 v 19:41 | Reagovat

Takhle malej - a už tak pomáhá - kropit prádlo! ;-) :D

6 Vyděšená prvorodička Vyděšená prvorodička | 1. března 2017 v 9:40 | Reagovat

[4]: zase ti to aspoň řekne. Indy se zmůže jen na e-e, hapao...., když si ráno vyhodí podělanou plínku z postýlky.

7 Tonka Bláznivá Tonka Bláznivá | E-mail | Web | 14. března 2017 v 21:54 | Reagovat

Téda. Po pravdě možná i trochu závidím, že máš doma takovou smečku. Snad se mi to doma taky trochu rozroste. Sice už je nás taky dohromady pět, z toho mají ale tři členové pořádný kožíšek a čtyři nohy...

Opravdu miluju tvé psaní :) Mám pocit, že jsem četla snad už všechno :D

8 skype login help skype login help | E-mail | Web | 2. června 2017 v 11:32 | Reagovat

"Prosimvás, já budu hlídat vnuky, tak bych potřebovala plínky."
"Ty jsou tady a jak velký?"
"Dva a čtyři."
"Jako měsíce?"
"Ne, roky."

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama