Ze života pěti Aneb Střípková

16. února 2017 v 10:48 | Vyděšená prvorodička
Život pádí, děti se prodlužují, dny se prodlužují, děti těžknou, peněženka ne. Nestíhám, nestačím (o nějakém svačení ani nemluvě), proto alespoň telegraficky.



Když jsme naposled stonali, přála jsem si, ať to máme všichni najednou. Aby se to nevleklo týdny. Jakmile jednomu z dětí otrne, ulehne druhé. Pak třetí. A sbohem vidino výletu o vkendu. A dalším víkendu. Nekonečné praní povlečení, milionté zakazování tulení, hubiček a vůbec ňuchňání mezi sourozenci, které stejně nepomáhá zastavit šíření nákazy.

Tak jsme si to teď zkusili. Během dvou dnů jsme odpadli komplet všichni. A řeknu vám, byl to zážitek. S chrchlajícím tatínkem jsme tahali sirky, hráli kámen-nůžky-papír a trumfovali se v líčení symptomů, které nám zabraňují jít uvařit čaj, oběd, nakoupit, vykoupat děti nebo jít přečíst pohádku.
Když jeden náhodou vstal z postele, druhý okamžitě usnul horečnatým spánkem, aby byl potají probodáván útrpným pohledem bdícího ubožáka, zatímco potomci střídavě kýchali soply po parketách, tričkách i sobě navzájem, plivali jitrocelový sirup po kuchyni, nebo se naopak dožadovali nášupu, za stálého nosového kňourání.
Na druhou stranu, za čtyři dny jsme byli všichni ok (teda, kašel a rýmu máme my dospělí pořád, ale aspoň nám naše těla dovolí opustit byt, a mému drahému i pracovat...).
Tak nevím, za kterou variantu se budu modlit příště.


Už zase nekojím. A to jsem si do nového roku předsevzala, že to tentokrát dám. Babetu jsem kojila 12 týdnů, Indyho 10, a Odin měl v plánu zůstat přisát k prsu aspoň půl roku.
Vzdal to hned po šestinedělí. Jednak mu to nestačilo, takže chemka nastoupila už ve třech týdnech, a navíc jsme se poslední dva týdny oba dost trápili.
Poslední kapkou bylo podávání daňového přiznání k nemovitosti (jako, chápete to? Já jsem dělala daňový přiznání, to už jsem jako velká holka, nebo co?), když jsem zjistila, že napůl můj byt je zatížen exekucí druhého spoluvlastníka. Tak se mi protočily panenky, polil mě studený pot, roztřásly se mi ruce a přišla jsem o mlíko definitivně.


"Na konci března budu set!", zahrozila jsem mužovi (jako sít, abyste rozuměli vy, co nejste z Vysočiny. Sít semínka, pokud stále tápete) Tím jsem mu dala jasný termín, do kterého chci mít chalupu alespoň trochu obyvatelnou.
Můj drahý je zvelebovač. A nápadník. Tudíž stále přichází s novými návrhy, jak zútulnit chaloupku, kam chci prchat každý víkend.
Je taky realizátor ale ne realista. V tuhle chvíli třeba nemáme strop v kuchyni. (ještě v listopadu jsem doufala, že v půlce února nejen, že budeme mít strop-původní, ale že budem mít třeba podlahu v koupelně.)
Jenže miláček se přepočítal (i v rozpočtu), takže nám stojí studna, ze které nemáme jak dostat vodu, odpadní trubka, co nevede do čističky, trubky od topení, co vytápí nezateplenou půdu, opěrnou zídku, co končí o dva metry níž než by měla (protože došel materiál, a my čekáme, až bude někdo v okolí bourat barák nebo stodolu, abysme měli stejnou starou žulu), a kuchyni, ve které není strop, ani schody, a ani ta kuchyně, když nad tím tak přemýšlím, ale zato jsou tam dveře do koupelny, která taky není.


Drahý Odin dostal první přezdívku. Indián mu říká Šošo. Proč? Protoč.

Jinak je Indy stále lingvistický minimalista, ale někdy umí překvapit. Naše diskuse stále z větší části obstarávám já. Ale téměř vždy se nám podaří názorová shoda. Probíhá to tak, že opakuju otázky a stále měním formulace, až to milému dojde a začně odpovídat ne, nebo jóó, či nano.
Včera ráno se mě pokoušel vyhodit ze svého snídacího křesla. Šťouchal do mě rukou a přitom naprosto zřetelně opakoval: "Hapá-š!" Odkud vítr vane mi bylo hned jasné. Já totiž Indianovi většinou neříkám, že někam nesmí, spíš ho seznámím s možným následkem jeho akce. A on prostě hapáš v tomhle případě pochopil jako Vypadni!
Dneska v šest mě zase budil překvapivým ní-ko, ní-ko, místo obligátního čaj čaj čaj čaj čaj.


Babeta dostala od Ježíška koloběžku. Že na ní bude jezdit do školky. Ale víc než samotná jízda ji baví fakt, že je komplet vybavená zámkem na kolo, blikačkou a reflexními proužky na ruce. Myslím si, že až dojdou baterky v blikačce, bude Babu chodit do školky pěšky, než je někdo vymění.


Odin mňouká. Jo. Prostě mňouká. Zatímco ostatní mé děti v jeho věku bublaly, houkaly, nebo výskaly, popřípadě nás oblažovaly miminčím E-gú (mimochodem žlutý trabant Dana Přibáně, co s ním jezdí po světě se jmenuje Egu právě proto, že to bylo první slovo jeho dítka), Odinův první zvuk byl dokonalým kotěcím mňouknutím. A asi se mu to zalíbilo, protože na e-gú čekáme marně, zato při mňoukání je k nezastavení.
Jestli je to předzvěst toho, že nezavře pusu, až se naučí mluvit, tak mi rozhodně rezervujte místo na ozdravném pobytu v blázinci, abych si pak nemusela hodit mašli, až na mě spustí všichni tři najednou.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 16. února 2017 v 11:15 | Reagovat

Hromadný marodění je očistec...
Zas už to máš za sebou a pak už půjdeš rovnou do nebe :-)
Kdepak, když už marodit, tak jednotlivě a s týdenním odstupem, abys měla čas na regeneraci...
Jo a s tím setím Ti držím palce...
Vaše chaloupka mi připomíná tu naši, kde "kuchyň" byla místnost s holým betonem a sporákem. Toť vše...
Postupem času tam taťka přidal příčku na koupelnu, pak i vanu, umyvadlo, nádherné kohoutky... Jen tu vodu jsme tahali kyblíkama od pumpy...
Teď už jsou v kuchyni pár let dokonce i dveře a ne jen díra zakrytá dekou, vodu táta zavedl, stačilo čerpadlo (ale když nejde proud, je větší sranda), na koupelnové příčce jsou vyrovnané kořenky a máma má kuchyň vlastně kompletní.
Jen se tam nejdřív musela na důchod nastěhovat, aby tátu mělo co tlačit...
Tlačilo to tolik, že jí hned první rok zavedl elektřinu :-)

2 Bloud. Well Bloud. Bloud. Well Bloud. | Web | 16. února 2017 v 12:58 | Reagovat

Netěžknoucí peněženka, to je ten syndrom platebních karet!

3 Eliss Eliss | Web | 16. února 2017 v 16:45 | Reagovat

Brzy se uzdravte! :-)

4 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 16. února 2017 v 19:33 | Reagovat

[2]: Tady mi někdo fušuje do řemesla a dělá diagnózy! :-)

5 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 16. února 2017 v 19:34 | Reagovat

Aby potom Odin nebyl moc chlupatej, když tak mňouká... ;-)

6 Vyděšená prvorodička Vyděšená prvorodička | 18. února 2017 v 19:34 | Reagovat

[1]: beton a vařič na štokrli bych brala všema deseti. Teď nemáme už ani strop, ani stěny a nebude ani podlaha. A pak babo, vař...

7 Vyděšená prvorodička Vyděšená prvorodička | 18. února 2017 v 19:36 | Reagovat

[2]: kéž by karta byla jak ubrousku prostři se. To bych tu ztracenou váhu klidně i oželela.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama