Počítání oveček a dětí Aneb Proměnlivá

30. dubna 2017 v 14:06 | Vyděšená prvorodička
Za ty roky svého čerstvého mateřství (považte, jedno nemluvě v naší rodině se kontinuálně drží pět let) jsem přišla na spoustu důležitých věcí.


Třeba že každá láska je ta největší.
Miluju Babetu. I když frfňá, kňourá, nebo vyhrožuje, že se odstěhuje. Ano, i na to už došlo.
Miluju ji i když se zlobím, prskám a sem tam i křičím. Aby z toho nebyla smutná déle, než je z výchovného hlediska nutné, pohovořily jsme o tom obšírně, sofistikovaně, zkrátka tak, jak spolu diskutujeme od jejích prvních chvil.
Každou naši hádečku a rozepřičku končíme objetím a ujištěním, že se máme rády, i když se na sebe zlobíme.
Miluju ji, i když si na edukaci o gravitaci nebo daních (chápete, co tu mou Bobuli zajímá? V pěti letech? Po kom to dítě je? Já se na to začala ptát, až mi bylo pět a půl!) vybere vždycky ten nejnevhodnější okamžik. Třeba když sen při fofru do školky marně snažím odemknout popelnici, a pak v rezignaci táhnu pytel podělaných plen do školky a zase zpátky, abych ten klíč zkusila znovu a v klidu. Nebo v půl jedenácté večer, když se mé předrahé nechce spát.
A daně, vážení, je dost obsáhlé téma, kam se hrabe počítání oveček.

Miluju Indianu.
I když si nechce nechat vzít lžičku od pribiňáku, co je pokrytá odshora dolů, a ještě s ní začne zuřivě mávat, aby mi opleskal ledničku, židli, stůl, podlahu, ruce, Indyho i Babetu, která je v tom výjimačně úplně nevinně.
I když mi uklízí věci na nejnepravděpodobnější místa. Takže vytahuju z tašky lego, z koše lžičky a ovladače a ze supertajného (!) šuplíku na lepidla a štětce víčko od termohrnku. Na druhou stranu se na něj dá leccos svést. Takže klíče od bytu jsem určitě neztratila já, ale Indy je prostě někam uklidil.
I když bere Babetě hračky, mámě s tátou telefony (a pak chodí po bytě s telefonem u ucha, živě gestikuluje a žvatlá svou svahilštinou mixnutou s holandštinou třeba deset minut) a nepřipustí diskusi o tom, že něco na hraní ano, a něco prostě ne.
Miluju ho, i když se zlobí, že nepoponese Oďu. Jednak drobkova hlava ještě drobet klimbá ze strany na stranu, když se nešikovně chytí, a jednak má ve čtyřech měsících skoro sedm kilo.
Ale samozřejmě ho miluju nejvíc, když sám zahlásí "dononoooc", ukradne Odíkovi dudlíka, nachystá si spací plínku a čeká v posteli, až ho uložím.


Miluju Odina.
Protože je mi podobný (jako jediné z mých dětí nevypadá jako stoprocentní kopie svého otce) a šťastný. Jen tak. Prostě protože je.
Miluju ho i když si usmyslí, že mejdánek bude, a já s ním pak do půlnoci dělám paci paci, lechtám ho, vyprávím vtipy a vůbec všelijak se ho snažím utahat, protože vidina postele mě drží na nohou asi od dvou odpoledne.
Miluju ho, i když zrovna strašně spěcháme, obě ostatní děti v čepicích čekají u dveří a Odin udělá e-e jako dům, a zamoří okolí takovým puchem, že se mámě zvedne tlak i žaludek.
A když k tomu přidá čerstvě přebalen a zapnut do bundy šavli přes celýho kluka i mámu, tak to ho miluju úplně nejvíc.
(sourozenci v tu chvíli asi ne, ale vztek si vylévají na mně, protože je jim vedro, a tak demonstrativně odchází z bytu, Babeta mačká čudlík u výtahu a Indy pro jistotu zdrhá do třetího patra. Nebo do čtvrtého)

A pak večer úplně vyšťavená, s nohama na stole mezi kousky piškotů a zaschlými loužičkami čaje smícháného s pribiňákem , přemýšlím, kde se to ve mně jen bere.
Pokud jdou děti (počet jedno až dvě) na víkend k babičce, div neutíkám ze chodů a nevolám: Hurááá, svobodááá!, abych za tři hodiny přepočítávala prázdné postele a připadala si tak nějak neúplně.

Když měla Babeta angínu, a babička Dáma mi ji odmítla vydat (protože doma se stoná fakt blbě. Představte si, že máte horečku, a Indy vás neustále píchá do oka teploměrem, zakrývá vás - protože to tak patří, a sundává obklady z čela - protože to tam teda rozhodně nepatří) dva týdny, aby měla rekonvalescenci jak se patří, mohlo mi puknout srdce z toho, jak je nás doma málo.

A když jsme všichni spolu, jako ten pasáček ovcí z pohádky, v noci tiše počítám to své stádo, a jsem neskonale šťastná.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Čerf Čerf | E-mail | Web | 1. května 2017 v 1:01 | Reagovat

Zdar stádotvornosti! Moc pěkné vyznání :-).

2 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 2. května 2017 v 20:08 | Reagovat

Třeba jednou bude celý tucet. :-)

3 Srdcová Dáma Srdcová Dáma | Web | 12. května 2017 v 17:51 | Reagovat

[1]: Souhlasím :)

4 Vyděšená prvorodička Vyděšená prvorodička | 13. května 2017 v 11:11 | Reagovat

[2]: Jo, a budu si muset udělat řidičák na autobus.

5 outcry outcry | Web | 15. května 2017 v 11:01 | Reagovat

To je krásnej článek ♥...  Neplánujete ještě jednoho prcka? Aby vás byl sudej počet :).

6 veruce veruce | Web | 15. května 2017 v 12:46 | Reagovat

Opravdu krásné vyznání :)

7 Vyděšená prvorodička Vyděšená prvorodička | 17. května 2017 v 13:42 | Reagovat

[5]: Opět platí to o tom autobusu. :-)

8 hotmail outlook hotmail outlook | E-mail | Web | 2. června 2017 v 11:30 | Reagovat

I když si nechce nechat vzít lžičku od pribiňáku, co je pokrytá odshora dolů, a ještě s ní začne zuřivě mávat, aby mi opleskal ledničku, židli, stůl, podlahu, ruce, Indyho i Babetu, která je v tom výjimačně úplně nevinně.

9 nominek nominek | E-mail | Web | 15. července 2017 v 22:34 | Reagovat

Moc pěkné :-)

10 product key product key | E-mail | Web | 1. června 2018 v 11:21 | Reagovat

The article you shared here is great. This is really interesting information for me. Thank you for sharing!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama