Počítání oveček a dětí Aneb Proměnlivá

30. dubna 2017 v 14:06 | Vyděšená prvorodička
Za ty roky svého čerstvého mateřství (považte, jedno nemluvě v naší rodině se kontinuálně drží pět let) jsem přišla na spoustu důležitých věcí.


Třeba že každá láska je ta největší.
Miluju Babetu. I když frfňá, kňourá, nebo vyhrožuje, že se odstěhuje. Ano, i na to už došlo.
Miluju ji i když se zlobím, prskám a sem tam i křičím. Aby z toho nebyla smutná déle, než je z výchovného hlediska nutné, pohovořily jsme o tom obšírně, sofistikovaně, zkrátka tak, jak spolu diskutujeme od jejích prvních chvil.
Každou naši hádečku a rozepřičku končíme objetím a ujištěním, že se máme rády, i když se na sebe zlobíme.
Miluju ji, i když si na edukaci o gravitaci nebo daních (chápete, co tu mou Bobuli zajímá? V pěti letech? Po kom to dítě je? Já se na to začala ptát, až mi bylo pět a půl!) vybere vždycky ten nejnevhodnější okamžik. Třeba když sen při fofru do školky marně snažím odemknout popelnici, a pak v rezignaci táhnu pytel podělaných plen do školky a zase zpátky, abych ten klíč zkusila znovu a v klidu. Nebo v půl jedenácté večer, když se mé předrahé nechce spát.
A daně, vážení, je dost obsáhlé téma, kam se hrabe počítání oveček.

Miluju Indianu.
I když si nechce nechat vzít lžičku od pribiňáku, co je pokrytá odshora dolů, a ještě s ní začne zuřivě mávat, aby mi opleskal ledničku, židli, stůl, podlahu, ruce, Indyho i Babetu, která je v tom výjimačně úplně nevinně.
I když mi uklízí věci na nejnepravděpodobnější místa. Takže vytahuju z tašky lego, z koše lžičky a ovladače a ze supertajného (!) šuplíku na lepidla a štětce víčko od termohrnku. Na druhou stranu se na něj dá leccos svést. Takže klíče od bytu jsem určitě neztratila já, ale Indy je prostě někam uklidil.
I když bere Babetě hračky, mámě s tátou telefony (a pak chodí po bytě s telefonem u ucha, živě gestikuluje a žvatlá svou svahilštinou mixnutou s holandštinou třeba deset minut) a nepřipustí diskusi o tom, že něco na hraní ano, a něco prostě ne.
Miluju ho, i když se zlobí, že nepoponese Oďu. Jednak drobkova hlava ještě drobet klimbá ze strany na stranu, když se nešikovně chytí, a jednak má ve čtyřech měsících skoro sedm kilo.
Ale samozřejmě ho miluju nejvíc, když sám zahlásí "dononoooc", ukradne Odíkovi dudlíka, nachystá si spací plínku a čeká v posteli, až ho uložím.


Miluju Odina.
Protože je mi podobný (jako jediné z mých dětí nevypadá jako stoprocentní kopie svého otce) a šťastný. Jen tak. Prostě protože je.
Miluju ho i když si usmyslí, že mejdánek bude, a já s ním pak do půlnoci dělám paci paci, lechtám ho, vyprávím vtipy a vůbec všelijak se ho snažím utahat, protože vidina postele mě drží na nohou asi od dvou odpoledne.
Miluju ho, i když zrovna strašně spěcháme, obě ostatní děti v čepicích čekají u dveří a Odin udělá e-e jako dům, a zamoří okolí takovým puchem, že se mámě zvedne tlak i žaludek.
A když k tomu přidá čerstvě přebalen a zapnut do bundy šavli přes celýho kluka i mámu, tak to ho miluju úplně nejvíc.
(sourozenci v tu chvíli asi ne, ale vztek si vylévají na mně, protože je jim vedro, a tak demonstrativně odchází z bytu, Babeta mačká čudlík u výtahu a Indy pro jistotu zdrhá do třetího patra. Nebo do čtvrtého)

A pak večer úplně vyšťavená, s nohama na stole mezi kousky piškotů a zaschlými loužičkami čaje smícháného s pribiňákem , přemýšlím, kde se to ve mně jen bere.
Pokud jdou děti (počet jedno až dvě) na víkend k babičce, div neutíkám ze chodů a nevolám: Hurááá, svobodááá!, abych za tři hodiny přepočítávala prázdné postele a připadala si tak nějak neúplně.

Když měla Babeta angínu, a babička Dáma mi ji odmítla vydat (protože doma se stoná fakt blbě. Představte si, že máte horečku, a Indy vás neustále píchá do oka teploměrem, zakrývá vás - protože to tak patří, a sundává obklady z čela - protože to tam teda rozhodně nepatří) dva týdny, aby měla rekonvalescenci jak se patří, mohlo mi puknout srdce z toho, jak je nás doma málo.

A když jsme všichni spolu, jako ten pasáček ovcí z pohádky, v noci tiše počítám to své stádo, a jsem neskonale šťastná.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Čerf Čerf | E-mail | Web | 1. května 2017 v 1:01 | Reagovat

Zdar stádotvornosti! Moc pěkné vyznání :-).

2 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 2. května 2017 v 20:08 | Reagovat

Třeba jednou bude celý tucet. :-)

3 Srdcová Dáma Srdcová Dáma | Web | 12. května 2017 v 17:51 | Reagovat

[1]: Souhlasím :)

4 Vyděšená prvorodička Vyděšená prvorodička | 13. května 2017 v 11:11 | Reagovat

[2]: Jo, a budu si muset udělat řidičák na autobus.

5 outcry outcry | Web | 15. května 2017 v 11:01 | Reagovat

To je krásnej článek ♥...  Neplánujete ještě jednoho prcka? Aby vás byl sudej počet :).

6 veruce veruce | Web | 15. května 2017 v 12:46 | Reagovat

Opravdu krásné vyznání :)

7 Vyděšená prvorodička Vyděšená prvorodička | 17. května 2017 v 13:42 | Reagovat

[5]: Opět platí to o tom autobusu. :-)

8 hotmail outlook hotmail outlook | E-mail | Web | 2. června 2017 v 11:30 | Reagovat

I když si nechce nechat vzít lžičku od pribiňáku, co je pokrytá odshora dolů, a ještě s ní začne zuřivě mávat, aby mi opleskal ledničku, židli, stůl, podlahu, ruce, Indyho i Babetu, která je v tom výjimačně úplně nevinně.

9 nominek nominek | E-mail | Web | 15. července 2017 v 22:34 | Reagovat

Moc pěkné :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama