Pomáhací Aneb Struhadlo

21. června 2017 v 23:50 | Vyděšená prvorodička
Není kdy. A to toho mám tolik na srdci.

Třeba že Odin postupně tuční a zubatí, že Indy se postupně rozmlouvá (volejme třikrát hurá, ačkoli jedno z jeho prvních slov bylo ma-šo a hned potom sípek - rozuměj písek, a to zatím na žádný hluboký dikuse není) a Babeta přijímá svou roli nejstaršího sourozence s pokorou a jen výjimečně slzou v oku.

Ale není mi přáno se o tyhle drobnosti s vámi dělit v reálném čase. Důvod je prozaický. Není čas.
Tedy, abyste rozuměli, nešukám kolem domácnosti od sedmi ráno do půlnoci, a tři děti ještě není žádný drámo (v osmdesáti procentech času), ale prostě se nedostanu k počítači.
Posledních pár týdnů, když Babeta vyfičí do školky, se na mě kluci asi domluvili nebo co, ale spí přesně na přeskáčku.

Odin se začal naprosto nekontrolovaně KUTÁLET po bytě, takže spustit z něj oči na deset minut znamená dítě zaseknuté pod křeslem, zakousnuté do šlapky u rotopedu nebo zavalené regálem s hračkama. A čelíčko do parket k tomu.

A Indy zase pomáhá. Z nezřízené střely se stal nezřízeným pomahačem.
Na jednu stranu jsem ráda, že svou energii dost často směřuje k užitečným věcem, na druhou ho zase musím dost krotit, aby mi byt nevybuchnul před očima.
Jakmile se jen přiblížím k počítači, Indián se s hurónským pokřikem během milisekundy pokouší podělit se se mnou o klekačku (protože na normální židli k pracovnímu stolu nemám místo, a vlastně ani tu židli) a zlobí se, že se tam přes všechna moje kolena nevejde.
Pak se mi snaží pomoct psát maily (editovat mužův firemní web, platit složenky, dražit lustry). Nemusím asi úplně říkat, že se mi to většinou moc nehodí. Takže dost často při práci vypnu touchpad. Sem tam i klávesnici. A pak běsním, kdo z nás dvou to rozbil, když se mi je nedaří nahodit nazpět. Spíš bych ocenila, kdyby třeba pověsil prádlo.
Ačkoli vlastně ani to ne, protože v jeho podání to znamená navršit co největší hromadu prádla na sušák, a ideálně si ho na sebe při tom zvrhnout.
Tak třeba vyklidit myčku? Jo, tak to má taky rád. Ale nemáme všechno nádobí z plastu, takže i tahle činnost potřebuje dohled. A navíc do šuplíku ještě nevidí a do skříňky s hrnkama nedosáhne.
Pračku už zapíná jedině on. Pokud ho zvládnu odsunout nohou na dost dlouhou dobu, abych před zapnutím strčila dovnitř to prádlo. A prášek. A aviváž.
Kafe si uvařím sama jedině v noci. Ráno má totiž Indy napnuté uši, aby slyšel napouštění vody.
Hned je u linky se stoličkou, musím ho vyzvednout, aby zapnul konvici. Pak ho musím nechat otevřít pikslu s kávou, zavřít pikslu s kávou, otevřít pikslu s cukrem, zavřít pikslu s cukrem, zamíchat, nalít mlíko, zamíchat. Zde nastává jediný prvorodí okamžik slávy - horkou vodu nalejvám sama, a pak Indy zase zamíchá, ťukne lžičkou do hrnku, hodí ji do dřezu, nachystá si čistou, a čeká, až mu naleju mlíko do hrnku, aby si ho taky mohl zamíchat, ťuknout lžičkou a taktéž zahodit do dřezu.

Občas chce tak moc pomáhat a nemá s čím, že si prostě nějakou činnost vynalezne sám. Dneska rozdistribuoval všechno Babetí roznošené (rozuměj viditelně nešpinavé) prádlo různě po bytě. Do lavoru na prádlo, pod Babetí polštář, na gauč...Podezřívám ho z toho, že to byla jen příprava na to, aby ho pak mohl zase sbírat a odnést do koše na prádlo.
Ale byl vyrušen nápadem se struhadlem.
Byl totiž viditelně zaskočen tím, že škrábu mrkev, ale nebudu ji strouhat, že to vzal do vlastních rukou. Já jsem byla zaskočena tím, že mě nechal nakrájet zeleninu na oběd o samotě a nestrkal mi prsty, a to ani jeden prst pod nůž.
Když jsem vrazila kuře do trouby a Indy se struhadlem byl stále podezřele tiše v obýváku, musela jsem to omrknout.
A nestačila jsem se Indiánově kreativitě divit.
Našla jsem ho u stolu, jak naprosto soustředěně strouhá roličku od toaletního papíru.
Zarazila jsem ho přesně v okamžiku, kdy úplně roz*ebanou roličku plánoval vyměnit a pokračovat se strouháním sušenky.

Doufám, že brzy nadejde čas, kdy dostane mísu, skutečnou mrkev, citron, a maminčino očekávání mrkvového salátu. A že za mě bude vyřizovat korespondenci. A donese mi kafe do postele.
A hlavně co? Bude to dělat rád.

A až ten čas nastane, můžu vám psát pohádky třeba každý den.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 22. června 2017 v 8:48 | Reagovat

Ty Tvoje články jsou úžasný.
Plný lásky a humoru a já si sem chodím počíst proto, abych si znovu a znovu zapsala do hlavy, že desetiletý rozdíl mezi prvním a třetím dítětem má smysl :-)
V tomhle Tě fakt neskutečně obdivuju :-)

2 Čerf Čerf | E-mail | Web | 22. června 2017 v 12:14 | Reagovat

Výtečně napsané a láskyplné povídání. Moc příjemně se to čte a ještě se u toho skvěle bavím. Zdar vašemu strouhání! :-)

3 Eliss Eliss | Web | 22. června 2017 v 17:03 | Reagovat

To je tak pěkné, že se snaží se vším pomáhat, i když někdy spíše překáží :-)

4 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 22. června 2017 v 17:45 | Reagovat

Tak to máš určitě doma stále pugety růží, protože trpělivost je prý přináší. :-)

5 Vyděšená prvorodička Vyděšená prvorodička | 22. června 2017 v 19:02 | Reagovat

[1]: jo, nad tím jsem už taky přemýšlela, že vlastně neznám nikoho, kdo má tři děti mladší šesti let...

6 Vyděšená prvorodička Vyděšená prvorodička | 22. června 2017 v 19:04 | Reagovat

[4]: to by mi je Indy asi hned sklidil. On je taky totiž i zahradník. Proto mám asi čtyři mrkve a rajčata brání vlastním tělem.

7 Kitty Kitty | Web | 23. června 2017 v 10:44 | Reagovat

Pohodový článek! Odteď budeš mít pozornou čtenářku, ač vždycky nebudu komentovat. Ale komentuju ráda, takže u dalších článků budou moje komentáře. Takže - piš a ať tě moje komentáře těší. Znám to, mám (obecně) kometáře i komentující ráda ;-))

8 duchodkaevka duchodkaevka | Web | 23. června 2017 v 14:16 | Reagovat

Tři dětičky to určitě moc času nezbývá, ale píšeš o všem s takovou láskou, až by si jeden myslel, jak je to bezvadný relax. Přeju tvým dětem tak úžasnou mamku a tobě ty úžasné děti a nadále pevné nervy a dobrou náladu 😇

9 Antea Antea | Web | 25. června 2017 v 9:08 | Reagovat

Tohle bych si pro sebe přála a doufám, že to v budoucnu čeká i na mě... :-)

10 Fira Fira | E-mail | Web | 18. července 2017 v 14:44 | Reagovat

Bardzo ciekawy i pomocny wpis.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama