Rytmická Aneb Každej si hledá to svý

18. srpna 2017 v 1:57 | Vyděšená prvorodička
Schválně, moji drazí, kdo z vás poznal narážku na píseň v titulku?
Podobně jako refrén tohoto songu, i Prvorodička hledá, kam sebe vrazit. Jestli je spíš chůvou na plný úvazek, nebo full time mámou, co se našla v mateřství, nebo jen mladou šťavnatou a perspektivní (sic!) ženou, co se jí přihodly tři děti.


Odpověď je jednoduchá.
Každý den se to mění. A někdy i během dne.
Ráno vstávám s tím, že jsem dokonale připravená na tu malou smečku (něco jako táborový vedoucí před ranní rozcvičkou), což mě během pár hodin (a pár výbuchů hněvu dětí, lhostejno kterých) přejde, a jen se modlím, aby všechny tři usnuly odpoledne najednou.
Protože co je slastnějšího než rozhlédnout se po té spoušti kolem, dát nohy nahoru a vědět, že deset minut patří jenom vám?
(V tomto okamžiku mám pocit, že karma funguje, a že není nic lepšího na světě, než vypít si teplý (!) kafe)
A zničehonic všechno klape, všechna má drobotina se směje a hraje si se mnou nebo beze mě a já jsem neskonale šťastná a neměnila bych za nic na světě.
To bych brala klidně ještě další dítko. Svět je tak krásný a jednoduchý....

I když teď procházíme složitým obdobím.
Babetě vypadl první zub. Asi ho snědla. Tři dny chodila se šňůrkou v puse, a nezavěsila ji na kliku dveří, ani mi nedala zatahat, jak se bála, že ji to bude bolet, A pak najednou nebyl. Každopádně někdo ve školce jí nakukal to o Zoubkové víle. No. A my nemáme zub.
Prekérka.
Teď nás čeká sesmolit dopis pro vílu, kde jí vysvětlíme, že si pišingr Bobule zaslouží, ale nemáme co na revanž.
Babeta si totíž některé věci bere dost k srdci. A brala by to dost fatálně, když nemá zub. Ani dárek od Zoubkový víly.

Na druhou stranu Indy zažívá střet s realitou, že máma a táta nejsou všude, kam oko pohlédne.
Takže z batolete, co má akční rádius větší, než sprinter dokáže zaběhnout (zvlášť pokud jsou tam strmé schody, tak se to hodí), se stal mamánek, co každý probém vyřeší až v náručí.
Třeba to, že tatínek odjede do práce, a ani se nerozloučí, to si žádá dlouhý a rozzlobený monolog zakončený neochotným pomazlením maminky,
Uznávám, že jako překladatelka jeho svahilštiny jsem nepostradatelná.
Vidím za roh jeho slov a dost často hasím verbální požáry dřív než vzniknou. Ale nejsem neomylná, samozřejmě.
Třeba že "banán" není jenom banán, ale i "balón". Takže když rozmilý hlásí, že "Banán není, hapalo mami, pomoc.", může to klíďo být i to, že mu zapadl míč do hromady suti před domem, tak, aby to matinka hned neviděla, a hledala jak trubka po zemi spadnutý banán...

Odin to má podobně.
Od rotace na místě se dostal až k rekogonskování terénu daleko za prvním rohem. Ačkoli hlava by moc chtěla, tělo ještě neumí po čtyřech, takže si zatím vymetá cestičky bříškem plazmo, a kouše dvěma zuby, kdyby to někoho zajímalo.
A je smutnej, když se někam doplazí a odtud cesta nevede. A zakousne se do něčeho, co maminka neschválí jako hodno zakousnutí.
(Můj nejpříšernější zážitek byl, když Oďa spokojeně žužlal něco, co se mi trvanlivostí nezdálo, jako miminčí mňamka -křupka nebo piškot-, a z tlamičky jsem mu vytáhla kus brouka, měl asi cenťák a půl a to neměl hlavu a nožičky, ty jsem tahala ven postupně.)
Jinak se pase jako ovečka (kdykoli to vynesu na seku do sadu), takže mi stačí zjistit, kdy naposledy byl na pozemku pes, a kdy pršelo a zbytek nechávám na přirozené imunitě.
Ale nedej bože když se kolem neděje nic zábavného. (Ideálně tedy matka pinzetou sestavující z trosek tělíčka obraz původního brouka, aby nedejbože nebyl jedovatej nebo tak něco)
To si taky umí sjednat pozornost, Takže jeden chlapec se dožaduje mazlení, druhej prosí "nuše taky mami (do náruče taky mami)" a Babeta je smutná, že se mi tam taky nevejde.

A to mi všichni mi říkají, jak mám hodné dítě - Odina. Já jim na to namítám, že tomu třetímu nezbude nic jinýho, než být hodnej, protože maminka má jen jedny nervy, ale skutečnost je taková, že on si svou opravdickou náturu skovává, až budem spolu sami (rozuměj ideálně mimo civilizaci, v plném počtu dětí a bez tatínka. To je teprv zkouška charakteru. Mého. Charakteru)
To pak vybalí celej svůj arzenál.

Když už nastane takový okamžik ( a když jsou v Praze teploty kolem 30 a dělníci zase zbíječkujou před barákem, nezbude mi nic jiného než sbalit děti na chalupu, kde je uvnitř 23 stupňů, když se snažíme navětrat teplo dovnitř.), Odin spí a jí přesně v tom blbém okamžiku. V jakémkoli. Má hlad ve chvíli, kdy potřebuju rozdistribuovat oběd starším sourozencům. Spí v chalupě, když ostatní chtějí na procházku.
Spí v kočáře ve chvíli, kdy si i Prvorodička chce jít dát poobědních dvacet (ale přes tlustý stěny prostě neslyším řvoucí dítě i kdybych náhdou nespala...)
Nebo nespí, když ostatní spí a já i konečně oblékám pracovní rukavice. Nejen že nespí, ale chce si hrát.

Prostě náš životní rytmus má periodu asi týden, než se změní tak, že se tomu Prvorodička musí dva týdny přizpůsobovat.
Nedivte se, že jsem roztržitá, hubená, rozcuchaná, vypadám jako na drogách a že vlastně vůbec nevím, který a kolik dětí z prázdninový smečky jsou prvorodí, a co jsou jen kámoši.

Dejte mi tak dva roky a já se srovnám. A třeba načnu další sérii. Dětí. ---maličký tik v oku---
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 18. srpna 2017 v 7:07 | Reagovat

No, Vy se tedy rozhodně nenudíte :D

2 veruce veruce | Web | 18. srpna 2017 v 9:11 | Reagovat

Že by přecejen bylo i to čtvrtý? :) Ale musí to být masakr, i když krásný masakr.

3 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 18. srpna 2017 v 17:29 | Reagovat

Že ty chceš mít co největší výhodu ve stáří?! :-)

4 Čerf Čerf | E-mail | Web | 19. srpna 2017 v 14:55 | Reagovat

Jak se říká, hmyz je potravou budoucnosti. Odin na to bude zjevně připraven :-).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama