Tady je děckovo Aneb Vidlačka

3. září 2018 v 21:29 | Vyděšená prvorodička
Mám tušení, že jsem vám malinko slibovala veselé historky jedné Vyděšené prvorodičky, co uvázla v docela početné rodině.
A že ty historky nepřicházejí tak často, jak se v reálu odehrávají...
Sypu si hlavu popelem, a slibuju, že to napravím.



Ono totiž abyste věděli, už jsem definitivně vidlák.
Holka z drsnýho kraje, co ji autobus jednou vysadil na Florenci v Praze. Když už mi nevyšla zářná dráha učitelky umění (prý pro nedostatek talentu, shodli se na různých Akademiích. A to šestkrát za sebou. Takže na tom asi něco bude.), vrhla jsem se na plození dětí.
A jelikož jsem megaloman a šla do toho po hlavě, zjistila jsem po pár letech, že Praha je fakt skvělé místo k životu, pokud nevláčíte všude kočár a vaše jediné kulturní vyžití není vybrat správnou pohádku v telce, co končí v ten ideální čas, aby svišti zapluli do postele ve stanovenou hodinu, aby byli ráno k probuzení do školky.
Praha je boží, třeba podzim ve Stromovce má něco do sebe. Jenže dostat se tam je půldenní výlet, s dvoudenním plánováním a tříhodinovou přípravou, která stejně jde do kopru, když zjistíte, že jedno dítě se nešlo před cestou vyčurat, jedno dítě zapomnělo doma pitíčko a jednomu dítěti jste zapomněli doma boty.
Což se v podání dětí zkrachovalé učitelky umění jeví jako tragédie epických rozměrů. (jo, ty zapomenutý boty jsou, to uznávám.)

Byla jen otázka času, kdy to v matce měst zapíchnem.
A ten okamžik nastal letos v létě.
Chaloupku na břehu řeky jsme obsadili natrvalo. Sice naše žití ze začátku bylo krapet punkové, a absenci pračky řeším s týdenní periodou dodnes, ale ten klid, co se najednou všude usadil!

Jen si to představte!
Bosý nahatý děti se válejí po fůře písku vedle míchačky, kde si pes právě zahrabal rohlík, co ukradl sousedům na kompostu, můj drahý nosí pár kubíků metrových špalků do velkého dokopce, aby bylo v zimě čím topit, Prvorodičce čvachtá v botách bláto, protože si vodou z konve místo rajčat zase zalila nohy, a nakonec všichni do plavek a během dvou minut se koupeme v řece, co má vody po pás ještě deset metrů od břehu, abychom se ochladili v těch tropech. A když se nám do vody nechce (jo, i to se stalo), stačí zalézt do chalupy, co je stavěná z kamene a drží si svých 23 stupňů, pokud se zrovna nerozhodnu vařit čtyři hodiny guláš, abych ji vytopila na téměř nesnesitelných 25....

Po nekonečných rekonstrukcích (kterým ještě pořád není konec,ale nám to vůbec neva, protože na to máme celý zbytek života) jsme tento týden konečně expandovali do patra a zobytnili celé podkroví.
A tramtadadáááá!
Prvorodička má vlastní ložnici. Po více než šesti letech konečně spím bez výhledu na děckou odkopanou prdelku! A to se, vážení, musí zanést do análů!
(absenci příček-rozuměj soukromí-naprosto pominu, protože jednak to jednou přijde, a jednak mi aspoň nikdo neťuká v noci na dveře, že se bojí/chce se mu čurat/má žízeň/nemá dudlík/ztratil polštář/nemůže najít plyšáka/chce spát s náma)

S nově nabytým prostorem se ve mně zase probudila hnízdící touha. Stěhovat, zařizovat, činčat (ježíši, je to normální slovo, nebo zas nějakej můj krajovej exces? Já to nikdy nepoznám...) a vůbec budovat ideální místo k žití.

A tady nastává krapet zádrhel. Děti. Jsou všude. Jak trpaslíci.
Pokud zrovna není žádné dítě v určité části domu, stejně po něm zůstávají více než hmatatelné stopy.
Boty. Ponožky. Tatrovka. Tříkolka. Výkresy. Kusy hraček. Celé hračky. Nakousaná jablka. Vlhčené ubrousky. Plavky. Auta.Výkresy. Dudlíky. Pastelky. Výkresy. Lopatky na písek. Křídy. Hrnky. Výkresy.
Jo. A taky roličky od toaletního papíru. Protože to je teď naše top hračka. Dalekohled. Skluzavka pro kamínky. Garáž na auta. Tělo panenky. Nohy slona...

A Prvorodička by tak nějak chtěla mít aspoň jeden kout, kam ta expanze dětských věcí nedosáhne. Čím častěji se snažím zkolektovat majetek svých tří dětí na jedno místo, tím víc pojímám podezření, že jejich hračky se musí šířit jako kapénková infekce, protože jinak to není možný, aby se takhle rychle dostaly takhle daleko.

Když jsem už začala chtít být zoufalá, přišlo prozření.
Tady je prostě děckovo. A je úplně zbytečné snažit se tomu vzdorovat. Mám zkrátka hodně dětí a je k ničemu být z toho Vyděšená.


P.S. Berte to prosím jako omluvu, až k nám přijedete na návštěvu, na uvítanou rozšlápnete kyblíček, vzápětí zakopnete o míč a tři vteřiny na to sednete na bagr. Vzpomeňte si na tu kapénkovou infekci a zkuste být imunní jako já.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Čerf Čerf | E-mail | Web | 4. září 2018 v 10:38 | Reagovat

Moc krásně podané; při čtení jsem se přistihl, že se mi hned na začátku usadil ve tváři nezaplašitelný úsměv, který se nedal zahnat ničím z toho, o čem jsem až do té doby přemýšlel. Ostatně - stejně jako kdykoli jindy, když navštívím tohle okouzlující "prvorodičkovo" :-).

2 klavesnicetuka klavesnicetuka | E-mail | Web | 4. září 2018 v 13:15 | Reagovat

no to je jako bych to psala já
na uměleckou školu mě několikrát nevzali pro nedostatek talentu, ale jak vidím některé herce tak to moc nechápu:)

a s tím domkem to chápu, taky to tak mám, akorát to expandování do druhého patra vidím až za hodně dlouho
a to že zakopávám o odrážedlo, hračku, šlápnu na kostku, to už je na denním pořádku
uklizeno už tu nebude nikdy, s tím se musíme smířit:)

3 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 4. září 2018 v 16:58 | Reagovat

Milá Prvorodičko, našla jsem kout bez hraček.
Tady na rohu, v té nejzaplivanější hospodě široko daleko, není na hajzlíku ani jedna hračka...
A dokonce tam není ani dalekohled, neboli rulička od toaleťáku.
Na baru jo, tam sedí plyšový medvěd a na dvou stolech jsou hračky z vajíček, i když naprosto nechápu proč, když kterej rodič by tam vzal dobrovolně dítě...  
Ono už kterej rodič by tam dobrovolně vlezl...
Ale jinak to u nás doma vypadá podobně, jen místo dudlíku jsou to plechovky od energy drinků a podobně...
Ale tu řeku, tu Ti závidím :-)

4 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 4. září 2018 v 21:34 | Reagovat

Hned bych k tobě šla  vyzkoušet svou imunitu! Z článku dýchá taková pohoda... :-)

5 Bloud. Well Bloud. Bloud. Well Bloud. | Web | 4. září 2018 v 22:24 | Reagovat

Přitápění gulášem! To se mi líbí!

6 Vyděšená prvorodička Vyděšená prvorodička | 6. září 2018 v 15:57 | Reagovat

[1]: ty bys jednoho dojal!

7 Vyděšená prvorodička Vyděšená prvorodička | 7. září 2018 v 8:03 | Reagovat

[2]: klávesnice, vydrž,  já jsem si na spaní na půdě musela skoro 3 roky počkat!

8 Vyděšená prvorodička Vyděšená prvorodička | 7. září 2018 v 8:04 | Reagovat

[5]: jsem si říkala, jestli se Bloud na guláš chytí!

9 Vyděšená prvorodička Vyděšená prvorodička | 7. září 2018 v 8:04 | Reagovat

[4]: to dělá ta míchačka.  To je základ rodinného štěstí.

10 padesatka padesatka | E-mail | Web | 15. září 2018 v 23:23 | Reagovat

Jó, sem chodím moc ráda...:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama